Ohlédnutí se zpět

Byl po dlouhé době v Praze a rozhodl se, že se podívá ke střední pedagogické škole, kterou kdysi od druhého ročníku studoval dálkově. Vzpomínky jsou všelijaké. Tehdy čelil onemocnění zvanému Mentální anorexie. Druhá hospitalizace.

Více než půl rok pobyt v Motole. Velký špitál s již novým pavilonem dětské psychiatrie. Poprvé tam byl hospitalizován také, ale ještě ve vysoké centrální budově. Před školou se mu vybavuje všechno spíše pocitově, niterně. Stojí tam a jen sleduje, jak vše dál pokračuje. Za ním je frekventovaná silnice, hlavní magistrála i směr letiště. Vnímá ten zmatek a pohyb zvláštně. Bydli v malém městě nedaleko Českého ráje. A i tam je toho zmatku na něj někdy hodně. Žije trochu ve své vlastní bublině. Jezdí na kole, chodí do aquače, rád plave, rád se saunuje. Rád se tam potkává s lidmi, kteří jsou relativně v pohodě.

Vstoupit do budovy školy mu přijde náročné, ale zkusí vzít za dveře. Jsou zamčené a zvonit na zvonek určitě nebude. Možná je to tak dobře, jen pokouknout a zase zmizet. Ještě mrkne na školní hřiště, kde hrávali basket. Moc mu nešel a často pak sedával i na lavičce. Tělocvik měl určitou dobu zakázanej. Nesměl při své podváze dělat kejkle. Někdy sotva šel, popadal dech, už jen dojít k budově byl kolikrát problém, jet metrem, vyjít schody, někdy si myslel, že zkolabuje. Bylo to období dost zlé a temné. Ztratil se sám sobě a taky lidem kolem sebe. Ta nemoc člověka vnitřně i navenek izoluje, vylučuje, oklešťuje. Doslova a do písmene.

Vybavuje si, jak bylo zvláštní přecházet ze špitálu rovnou do školy. Dva odlišné světy docela blízko sebe. Jeden tak trochu „v konzervě,“ kde na vás nikdo moc nemůže, nikdo vás kromě některých pacientů neohrožuje, a druhý svět v reále, kde jste sami za sebe a nikam nezapadáte. Cítíte se odlišně, nezařaditelně. Některou nemoc skrýt můžete, ale u téhle to jde dost obtížně. Přesto děláte, že jste v pohodě. Snažíte se zvládnout, co se po vás chce. Někdy to ale nejde a zmizíte. Párkrát ze školy utek. V tichém zoufalství z toho, co mu běželo v hlavě. Musel kolikrát zapřít sám sebe a navenek se ujmout role herce, který nepatří do blázince. Byl v něm, ale v reále to věděl pouze jeho třídní učitel. Nikdo další ve škole ne.

Pak ho napadne, že chce ještě zajet právě do té nemocnice. Přímo k pavilonu, kde půl roku ležel. Zpočátku na kapačce, v pokoji jen sám pro sebe. Nikam nesměl, ani na chodbu ne. Viděl skrz zamřížované okno do svahu, žádný extra výhled. Čelil sobě a samotě. Měl obtíže i jen vstát z postele a dojít si na záchod, osprchovat se.

Za půl hodiny dojede k tomu místu od školní budovy autem. Stojí před pavilonem dětské psychiatrie a zrovna má možnost vidět, jak jdou pacienti v doprovodu dvou sester na vycházku. Je mu u toho dost zvláštně. Jak to vše pokračuje, jak to nemá konce, další poraněné dětské duše ve velkoměstě. Pohledy těch kluků a holek jsou převážně apatické, ale někteří se chovají lehce nezvladatelně a hlučně. Asi ADHD. Taky je poznal blíže. Nejen v době hospitalizace, ale pak i z pozice učitele. Vydržel to sedm let, být u dětí s hendikepem. Pak prodal první scénář a rozloučil se. S ředitelkou, o které věděl, že ho tam ani mít nechce.

Dostane hlad a napadne ho, že si zajde do bufáče v centrální budově. Chodil tam v době své hospitalizace, když měl návštěvu. Máma nebo bratr za ním jezdili pravidelně. Otec spíše výjimečně. Měl už novou rodinu a bydlel na opačném konci republiky. Na Moravě. Vše mezi nimi bylo a je komplikované, zablokované. Už to vytěsňuje. Nechce na to brát zřetel.

V bufáči si dá kávu a chlebíček. Šunkový s vajíčkem. Ten miluje. Snědl by jich klidně deset. Má ovšem omezený rozpočet. Někdy ho to štve. Sleduje paní, která tam obsluhuje. Působí na něj moc mile a napadne ho, jestli tam z té jeho minulosti někdo z personálu ještě je. Asi ne. Ta žena ho ale zaujme. Jak dá slovo s každým zákazníkem. Ani se mu z toho bufetu nechce. Chytne se něčeho a drží se toho seč může. Nastane ale čas vyrazit zpět. Musí se srovnat v zádech a nastavit si nový pořádek. Žít přítomně a z toho co je a co přijde.

Začne vydatně pršet. Hned za hlavním městem sjede z dálnice a jede pomalu po vedlejší cestě. Nechce se mu utrácet za dálniční poplatek a taky nemá naspěch. Může jet pozvolně. Dát si pak třeba někde i žvanec v hospodě. Nakonec zastaví v dalším městě u mekáče. Burger a cola mu šmakuje. Něco, co by v době anorexie nikdy nepozřel. Moc cukru, moc všeho, to by si musel dát hned minimálně desetikilometrový běh. Neměl prostě v hlavě pořádek a nemá ho ani teď. Váha ho už ovšem netankuje a ani na ni možná z latentní obavy neleze. Zavřel za tím dveře. Nechce si připomínat pro něj těžké a ponižující situace, kdy na váhu vstupoval třeba desetkrát denně a v nemocnici pod dohledem sester, aby mu na základě hmotnosti řekly, co smí a co ne.

Domů přijede se západem slunce. Dá si večeři, pustí si film z prima soudku, něco echt českého, tradičního, povzbuzujícího. K tomu vypije jedno pivo. Poslechne si taky oblíbenou hudbu. Vnímá svou samotu, izolaci, ticho. Je trochu ve stresu, má zkusit novou práci, vyjít ze svého komfortu. Zvolil posilovnu. Brigádu. Chce dělat něco u sportu. Aby si vyčistil hlavu, nasál odlišnou atmosféru. Třeba o tom pak napíše další povídku.