Něčím jiné dopoledne

Bylo to ještě chladné, byť jarní ráno. Cítil se rozechvělý a hledal klidné místo. Chvíli, která ho ztiší a dá mu naději, směr, cosi, aby nebyl tak prázdný a ztracený. Před tím si povídal s jednou milou paní.

Jen tak náhodně se potkali, dali řeč o něčem v zásadě bezvýznamným, ale byl to alespoň dotyk v něčem spřízněný, dotyk obyčejnosti a vstřícnosti. Někdy mu právě tohle dost chybí.

Napadlo ho jít ke starému kostelu v zasutém rohu malebného náměstí. Je tam hezký výhled do krajiny. Celkově je to místo zajímavý. Ten kostel je zpustlý, jakoby zapomenutý, kolem něj je hřbitov se starými náhrobky. Svítilo slunce a on spatřil v dálce jemu dobře známé vrcholky. Když to místo opustil, viděl dva muže, kteří hned u kamenné zdi myli hasičský vůz před vraty hasičské zrekonstruované budovy. Dva světy vedle sebe v té nejtěsnější možné blízkosti. Někdy ho to fascinuje, přitom to vypadá a působí tak samozřejmě. Byl by se k nim přidal a zeptal se jich, zda by u nich nemohl něco dělat brigádně. Jejich vůz Tatra mu připomněl město, kde vyrostl. Kopřivnici.

Sešel z kopce a přemýšlel, zda nezajít k tetě na kafe. Místo toho odbočil doprava a šel ke statku, kde se v ohradě pásli koně. Sledoval je, tiše stál a přemýšlel o všem možném. O své lásce, která mu zlomila srdce a stále se silným dozvukem připomene. O sobě, kým je a kam ho to ještě zavede. Spatřil jet kluka na kole. Sledoval ho a viděl na něm, jak se na tom kole z přítomného okamžiku raduje.

Kroky ho zavedly k místu, kde je nový hřbitov. V jeho středu se tyčí do výšky kříž s Ježíšem. Měl potřebu jít k němu. Zvednout oči vzhůru a pak zase sklonit hlavu. Spatřil u nohou spadlou umělou kytku z betonového soklu. Zvednul ji a postavil na místo. Vnímal příjemný pocit, že dělá něco smysluplného. Vzpomněl si v momentě na lidi, kteří jsou pryč. Sedl si na sokl pod křížem a díval se k bráně, za níž je úzká asfaltová silnice. Tam život plynul vcelku normálně, ještě klidně, přirozeně. Jen tak seděl, díval se a dostavil se pocit pro něj v něčem výjimečné chvíle. Jakoby byl ve správný čas na správném místě. Nebo jen dokázal zastavit tok myšlenek, ztišit dech, usebrat se částečně. Najít ten svůj střed.

Rozhodnut, že se vrátí k autu a pojede domů, uhnul přece jen do ulice, která vede k jeho tetě. Být v obci, kde ona žije v devadesáti letech sama a nestavit se, to mu přišlo něčím těžké. Aspoň ji pozdraví, vypije kafe a pojede. Nedozvonil se, slyšel ale v domě hlasy z televize. Zaklepal na okno, teta vzápětí přišla a pozvala ho dále.

„Nechtěl jsem tě, teto, takhle přepadnout, ale musel jsem si tu něco zařídit, tak mi to nedalo nezazvonit.“

„Já zvonek, Jirko, když mám puštěnou ráno televizi v místnosti, kde spím, neslyším. Musím s tím něco provést.“

„Co Andrea, jak se jí vede?“ /Jeho sestřenice. Zemřel ji před nedávnem přítel po pádu ze skály/.

„Chodí k psychologovi. Když zavolá, jsem ji k dispozici. Ale o některých věcech mluvit nechce.“

„Ona je mentálně dost silná. Určitě to zvládne.“ /Chtěl dodat chce to čas, ale znělo mu to jako fráze/.

„Chce to čas,“ řekla to místo něj teta a začal ji zvonit mobil.

„Dcera z Brazílie.“

Dceru teta nemá, ale děti po sestře, která umřela, si uvnitř sebe „adoptovala.“ Začala se svou „dcerou“ komunikovat brazilsky a byla to komunikace intonačně i jinak dost hlučná a divoká. /Teta i její sestra žily v emigraci, aby se na stará kolena do rodné země sama se svým mužem vrátila. Nechala si postavit dům a pár let na to ovdověla/.

Když teta hovor ukončila, řekl, že musí razit domů, že tam má u počítače práci.

„Nezlob se, já ty dopoledne píšu a pracuju a nejde mi se jen tak bavit. Jsem nesoustředěný. Stavím se někdy na dýl.“

„To budu ráda. A jsi v pořádku?“

„Snažím se být. Mají mi nastudovat divadelní hru pro scénické čtení, když to vyjde, pozvu tě na ni.“

„To by bylo skvělý.“

Zvedl se, obejmul tetu a měl se k tomu její vždy uklizený a velmi útulný dům opustit. Uvědomil si, jak málo lidí už mu zůstalo z rodiny v jeho blízkosti. Hledal i jen střípky radosti, chlapeckosti, věrnosti, lidskosti.

Autem bylo doma ani ne za půl hodiny. Udělal si další kávu a usedl k počítači. Vyřídil pracovní maily a začal psát kousek nové povídky. Otevřeným oknem slyšel zpívat ptáky a děti ze školky, které byly tou dobou pravidelně na vycházce a vždy kolem jedenácté procházely v doprovodu učitelek v blízkosti jeho bytovky. Než do ní v to dopoledne vstoupil, potkal ještě paní, kterou zná od dětství. Slíbil, že jí dá do schránky výtisk své vydané knihy. Při otázce - co tvá práce a tvé psaní - mu to nedalo knihu nezmínit a viděl, že by si ji chtěla přečíst.

Po obědě se rozhodl vyrazit někam na kole. Při té příležitosti vzal knihu a dal ji do schránky ženě, které bude osmdesát a pořád vypadala velice svěže. Svítilo slunce, nebe bylo modré, jaro o sobě dávalo stále více vědět, a on měl příjemný pocit z toho, že dělá něco z dobré vůle.

Vzápětí šlápl do pedálů a při odjezdu ze sídliště ještě přemýšlel, kam vlastně pojede.