Letovisko

Tak si to představoval a splnilo se to. Přijel po letech na místo, kde trávil čas se svou rodinou. Tedy ne svou, na tu se nezmohl. S mámou, tátou a s bráchou tam jezdili kdysi rok co rok na dovolenou. Zamiloval si to.

Bylo to něco úžasného. Stále si pamatuje ten moment, když spatřil vždy po roce moře a nemohl se dočkat, až bude fyzicky přímo u něho. Něčím ho to letovisko okouzlilo, vtáhlo, ani ho to nikam jinam moc nelákalo. Zdálo se mu, že tam má pro svou dovolenou prakticky všechno. Cítil, že to místo s ním srostlo a nebál by se ho nazvat jako svůj druhý domov.

V tom prvním se mu zrovna moc nedařilo. Nic mu příliš nešlo. To malé město ho celkem drželo, ale vše okolo včetně práce ho dusilo. Potřeboval se nadechnout. Nasát něco nového. Provětrat hlavu, dostat do sebe nový čerstvý luft, nový impuls, nakopnout trochu sebedůvěru. Byl sám a neměl zrovna za nikoho odpovědnost. Poznal lásku, ale neuměl být zrovna v partnerském svazku. Něco ho poznamenalo a cítil se i v pasti sebe samého. Tak se rozhodl sbalit a vycestovat na chvilku někam, kde by to pro něj mohl být něčím záchranný kruh. Pronajal si apartmán přímo u moře v tom svém téměř domovském letovisku na neurčitou dobu.

Bude psát a vzpomínat, chodit po místech, která zná a která se patrně ani příliš nezměnila. Civilizace tam nemá a nemůže mít takový drajv. Je to oblast, kde se musí příroda více respektovat. Možná i z toho pramenila navenek větší lidská pokora, úcta, pravdivost života. Bude pozorovat, hledat, třeba si s někým tu a tam popovídá, třeba k němu přijde něco, čím by se ta jeho samota rozptýlila. Ponechá tomu čas a když to nepůjde, vrátí se do Česka.

Sedí na pláží a sleduje lidi se koupat. Svlékne se a jde si tu vodu ochutnat. Je skvělá. Ale hledá něco, u čeho by se nakopával. Být jen sám se sebou je někdy dřina a ví moc dobře, že je to i jeho chyba. Na některých věcech málo zapracoval, jakoby stál a přešlapoval. Strach z mnohého ho svazoval, paralyzoval. Leckdy nevěděl, kudy kam. Přesto stále hledal a bojoval. Přišla i hezčí chvilka, ale pak zase bác do negativna. Leží na zádech, dívá se do azura, slunce krásně hřeje a poslouchá zvuk cikád. Cítí se trochu jako chlap. Vše si sám zorganizoval. Cestu, ubytování, pobyt tam a nikoho se na nic neptal. Prostě to udělal. Bál se, aby ho někdo nezviklal, aby někdo něco nepotřeboval. Prostě se sebral a jel a ozval se až z toho cílového místa. „Budu tady přes léto a nevím na jak dlouho. Můžete mi napsat nebo zavolat, to je všechno.“ Nikdo ho v tom postojí a tónu hlasu nepoznával. Možná si řekli, že mu jeblo, nebo to přijmuli jako fakt dospělého chlapa, který si žije podle svého. Záleží mu ale na tom? Už to jde spíš mimo. Nebylo co ztratit a nebylo co získat. Tak jako tak žil a existoval na své triko. A jeho to na to místo už moc táhlo. Chtěl udělat další krok. Aby se stabilizoval, aby povyrost, aby do sebe dostal něco dalšího, co mu scházelo.

Moc toho v životě nenacestoval, stačilo mu kolo a jízdy do nedalekých hor. Pak ale přišlo něco, kdy věděl, že musí vypnout a udělat něco lehce adrenalinového. Věděl, koho by chtěl sebou, ale z mnoha důvodů to nešlo. Svou milou a milovanou bytost, které si lidsky cenil nade všecko. Přesto něco zmizelo, něco se seběhlo. Dveře se zavřely a každý musel zpátky do toho svého. Asi ne nadarmo se říká, že protiklady se přitahujou. Oni dva jsou v mnohém stejní a někdy je to stáhlo. Ani jeden neví, zda nadobro, nebo zda je to přechodná záležitost, nebo zda je to něco, co muselo přijít, aby se mohli někam posunout. Vlastně zmizel, aby přišel i na to, aby udělal další krok. Nejen navenek, ale i uvnitř sebe a popasoval se s tím, co ho ve vztazích k druhým lidem limitovalo. Přál si, aby se v něm něco osvobodilo. Cítil to tak naléhavě, že musel udělat nějakou bláznivost.

Jde si sednout na terasu restaurace a objedná si jedno chorvatské pivo. Měli i českou plzeň. Chce ovšem něco místního. S pohledem na moře mu to ladilo. Sleduje turisty, jak špacírují po vycházkové zóně. Většinou tam měl každý někoho k sobě, někoho druhého. I ti rackové tam poletují minimálně ve dvou. Co je to s ním, že jemu se to nedařilo? Přijde na to? Snaží se všechno nechat plynout. Hlavně, aby se v něm nic moc nevyhrotilo. V tu chvíli vlastně nestojí o nic jiného. I ta lehká apatie mu přijde vhod.

Ještě jednou si vleze do moře a pak sleduje z pláže západ slunce. Lidi jeden za druhým pozvolna odcházejí, až na pláži zůstane skoro sólo. Slyší, jak šplouchají vlny, jak narážejí na molo, kde kotví lodě a jachty a kde co. Dívá se okolo a je mu najednou smutno. Samota si někdy vybere svou daň. Možná za jeho únikovost. I v tom by rád přehodil výhybku a změnil to. Je mu na to až dost. Nechce ale, aby v tom hrálo dominantní roli jeho ego. To by s ním spíše zametlo. Hledá jinou cestu a nejlépe bez něho. Uvědomuje si, že je to vždy něco za něco.