Letní lázeň

Ačkoliv panovalo vedro, vyrazil si na kole. Po hodinách strávených u počítače potřeboval luft v hlavě, odreagovat se, načerpat trochu síly a energie ze slunce a z lidí, které potká případně.

Měl plán zajet k oblíbeným rybníkům uprostřed Českého ráje. Dát si tam jahodové černé pivo, které milovala jeho přítelkyně, a vykoupat se. Vyjel krátce po druhé. Coural se, rozhlížel se kolem sebe, tu a tam zastavil, když byl hezký výhled.

Po dvou hodinách jízdy byl na místě. Kempová stanoviště kolem soustavy rybníků byla už v obležení lidí. Někteří se ubytovali v chatkách, jiní měli stany nebo vlastní karavany. On zamířil k místu, kde byla písečná pláž jako u moře. V rybníce se zdálo být méně vody než obvykle. Davy lidí ho odradily od toho svléknout se a zchladit se. Měl už vyčíhnuté pro ten účel jiné místo, kde bude stranou ode všech. Nejprve si ale zajel dát to první černé jahodové pivo po roce. Naposledy ho pil, když byli ve dvou, ona a on. Seděl, díval se a přemýšlel. O všem, co se za ten rok stalo a co se mu v životě opakuje.

Když vypil pivo, které mimochodem stále stejně a dobře chutnalo, jel k odlehlému rybníku. Chtěl nachytat trochu bronz. Opaluje se do hněda a proč k tomu tedy nevyužít příležitost. Před tím si máknul dva dny na zahradě a spálil si krk a bedra. Ta fyzická práce mu prospěla. I si říkal, že by nebyla špatná taková brigáda, ale nic k němu nepřicházelo. Jakoby se celý svět kolem něj zastavil, zablokoval. Odevzdal se tomu, ale nevzdával to.

Voda byla až moc teplá, ale přece jen ho trochu osvěžila. Lehl si pak na ručník, který měl rozložený na vyvýšeném travnatém molu. Slyšel z dálky dětské hlasy. Prázdniny vytvářely pro to místo správnou atmosféru. Mohl vnímat svobodu, lásku, přírodu. K tomu si dal tatranku a vodu. Nic extra, přesto se dostavila letargie a pohoda. Potřebuje se tu a tam všemu vzdalovat. Trochu se odpoutat. Lidi s létem začali bláznit, jevilo se mu to tak. Takový ten speed okolo, který nemá moc rád a raději uniká někam, kde vnímá harmonii a soulad.

Při cestě zpátky zastavil u vojenského hřbitova. Branka byla pootevřená a něco mu říkalo, podívej se tam. Byl tam kdysi se svým strýcem, který ho přivedl na svět z pozice porodníka. Měl rád historii a jednou ho požádal, zda by ho tam autem nevzal. Tu a tam se mu po něm stýská. Byla to charismatická osoba, která mu dokázala naslouchat. Jeden z mála. Stál tam, četl tabuli, po přilehlé silnici uháněla auta. Posečkal na tom místě a trochu se stabilizoval. Bylo to potřeba. Zahojit i to, co mu způsobila někdy dávka vlastního ega. Jakoby se ho tam pro ten moment zbavoval.

Zdržel se pak u restaurace zvané Rumcajs nedaleko města Jičína. Rok co rok se tam s létem točí v kiosku výborná zmrzlina. Meruňková a jogurtová byla jasná volba. V kiosku se pána zeptal …

„Nebude vám vadit tisícovka? Menší nemám.“

„To máte fajn,“ ozval se směrem k němu ženský hlas.

Ohlédl se a viděl vedle sebe menší postavu a vlídný výraz.

„No bylo by to fajn, nebýt ta tisícovka pouze jedna,“ reagoval.

Pán řekl, že mu tisícovka neva. Byl trochu hrubšího zrna. V zádech mu hrála ostrá rocková kapela. Velká tetování na ramenech sdělovala, tohle jsem já, to je má síla! Se zmrzlinou si sedl u kiosku na lavici. Přisedla si k němu i ta žena, která ho oslovila. S bedýnkou právě zakoupených meruněk.

„Vezměte si,“ nabídla mu.

„Děkuju.“

Vzal si a byla neskutečně sladká. Říkal si, proč se ta žena k němu přihlásila. Vnímal u sebe, že se zase hodil do té své hodné neegové polohy. Na vojenském hřbitově se usebral, zastavil, zklidnil. Líbilo se mu být takový, jenže často dříve nebo později dostal od někoho nebo něčeho na frak. Tak se to v něm přelévá a přemýšlí, kým být, jaký být, aby to ladilo s jeho duší a se světem, který ho tu a tam pro jeho důvěru v lidi drtil.

„Když byste chtěl, v obci zvané Bukvice, jsem dnes zahájila výstavu svých obrazů. Na jednom statku. Můžete se tam někdy podívat.“

„Díky za tip.“

„Píšu i básně, a měli by mi vydat jednu dětskou knížku.“

„Tak to je super.“

Dozvěděl se pak od té ženy, že krom jiného dělala bachařku, pak na soudu a v současné době že pracuje v nemocnici na sterilizaci operačních nástrojů. Byla najednou taková akční, plná energie, ačkoliv zpočátku působila mírně. Najednou z ní vnímal kus poctivé ženské energie, která se jen tak něčeho nezalekne. Kdo ho ale zaujal, byl její nepřítomný manžel. Řekla mu o něm, že je profesí speciální pedagog, introvert, že dělal ve věznici učitele delikventům a nyní že je ve speciální škole, kde si nerozumí s ředitelem.

„Nedává to, co se děje v současné době.“

„Nápodobně.“

Měl pocit, jakoby mluvila současně o něm.

„Jsem taky vystudovaný speciální pedagog. Dělal jsem to sedm let, ale pod vedením jedné ředitelky jsem si řekl dost. S prvním prodaným scénářem jsem utek.“

„Jak dlouho to děláte?“

„Naplno více než patnáct let. Ale není to snadné uživit se. Vstoupil jsem do toho s nadšením. Čelil jsem ovšem posléze podrazům a věcem, na něž jsem nebyl připraven. Svět postižených byl prostě o něčem jiném.“

„Působíte na mě jako můj manžel.“

„Podle toho, co jsem o něm od vás slyšel, soudím, že bych si s ním rozuměl.“

Ona se pak pustila do vyprávění o sobě. Najednou měl pocit, že to má být jeho role, vyslyšet, tiše a klidně sedět, tu a tam něco prohodit, hlavně to nestočit směrem k sobě a k tomu, jak je svět vůči některým nespravedlivej. Nechtěl to v sobě živit. Pocity hořkosti a frustrace.

„Děkuji vám za prima pokec,“ řekla žena a chystala se k autu.

„Já také. Ať se vám daří a … nashle.“

Doprovodil ji s kolem vedle sebe k vozu. Bylo jim asi oběma trochu líto, že je konec. Ne vždy člověk potká v něčem spřízněné duše. Vlastně se mu to jevilo tak, že je to stále víc vzácné.

Když jel na kole domů, cítil se i z vedra příjemně utahaně. Už se těšil, až si dá sprchu, večeři, sedne si k televizi a vypne. Připadal si ten večer neúplně, dílem něčeho prázdně. Jakoby stál na křižovatce a čekal, co přijde.