Lesní brigáda

Po vystudování vysoké školy nevěděl moc, co se sebou. Učit se mu jít nechtělo, navíc byl v rozpoložení, kdy se mu představa, že bude stát před třiceti žáky na prvním stupni v budově základní školy, příliš nezamlouvala.

Už na fakultě zjistil, že katedra není místo, kde by chtěl strávit velkou část svého produktivního života. Lákala ho scenáristika, literatura. Tu začal studovat dálkově a docela ho bavila. Potřeboval nicméně čas. Zjistit co a jak dál, kudy a kam. Měl potřebu být chvíli někde, kde by mohl být více či méně sám. Otec mu nabídl práci v lese uprostřed bažantnice, kde dělal provozního ředitele a byl i jejím novým spolumajitelem. Takový jeho další byznysplán na starší kolena. Vždy měl blízko k myslivosti, i když on otce vnímal vždycky spíše jako lovce. V bytě, kde jako kluk vyrůstal a kde bydleli on, máma, táta a starší brácha společně, byly všude jeho trofeje. Parohy, vycpaní bažanti, máma to moc ráda neměla, ale přizpůsobila se. Otec byl dominant a o něčem nebylo možné diskutovat.

Chvíli tu otcovu nabídku zvažoval. Už několikrát se k němu po té, co se jeho rodiče rozvedli, snažil najít cestu, ale vždy to dopadlo fiaskem. Po určité době zjistili, že nedokážou nalézt společnou řeč a nejen to. Bylo toho mnohem více a někdy to šlo až na dřeň jeho poraněné duše. Při té nabídce zněl otec ovšem i dost podrážděně.

„Nechápu tě. Vystuduješ dvě vysoké školy, dáme ti na to s mámou peníze, ukáže se, že nejsi tak blbej, jak si myslela tvoje třídní učitelka na základce, a místo toho, abys šel učit nebo dělat rovnou ředitele někde na malotřídce, tak chceš makat u mě v lese.“

„Proč ne?“

„Tos nemusel studovat de šestadvaceti na vejšce!“

„Chci jen mezičas na to, abych zjistil, k čemu mě to doopravdy táhne.“

„Ty to ještě nevíš?“

„Vím, ale neuživí mě to. Chci psát scénáře!“

„Nepovídej! Jak jsi na tohle přišel?“

„Při studiu Mediální komunikace.“

Vnímal, jak ho otec nechápe, jak ho svým přístupem shazuje, zahání ho do kouta, aby byl tam, kde ho mít otec chce. Manipulace.

A co začít normálně učit někde?“

„To se mi v této chvíli právě ještě nechce.“

„Nechce!“

Opět slyšel tu ironii a dominanci v hlase. Proč s ním mluví takhle? Vážně to jinak nedovede? Mstí se? Nebo co vlastně? Roky žili odděleně, odpoutali se. Odcizili se. A přesto o té otcově neočekávané nabídce přemýšlel.

„Co se ti teda chce?“ zeptal se za chvíli důrazně otec a čekal stejně „důrazně“ na odpověď.

„Být v přírodě, psát a přemýšlet.“

„Nezbláznil ses?“

„A taky strávit čas někde, kde jsem vyrost a kde byl kdysi můj domov, o který jsem přišel.“

„Nemusel jsi, kdyby …“

„O tom už nebudeme mluvit, otče!“

Řekl to tátovi naprosto nekompromisně. Se stejným důrazem, jako on mluvil na něj. Věděl, co by následovalo, kdyby mu skočil na lep a rozvinul debatu, kterou už vedli mockrát. Výčitky stran toho, jak s mámou jednoho dne ujeli pryč a on přišel do prázdného bytu a přišel o všechen nábytek. Ten jeho materialismus ho někdy vytáčel. Je takovej a nezmění se, to mu mnohokrát opakoval jeho starší bratr, který vystudoval ekonomii a dělá zahraniční byznys v Praze. Jde narozdíl od něj ve šlépějích otce. Když ho s ním ale někdy srovná, je oheň na střeše a pohádají se.

Otec ovšem na tu jeho vyslovenou motivaci ohledně návratu do svého rodiště a kde byl kdysi klukem, rebelem, kápem a vcelku zajímavým a nezvladatelným týpkem nejen pro učitele, ale i pro své rodiče, docela slyšel. Oba to v ten moment vnímali jako další už několikátou možnost sblížit se.

Pár dní na to se doma sbalil, rozloučil se s mámou, bylo to moc těžké, nechat ji samotnou, měli mezi sebou silné pouto, ale on věděl, že se k ní vrátí, jen chtěl na chvíli zmizet a něco vyzkoušet, osamostatnit se, prostě být chvíli jinde. Bydleli v rušném městě a on si přál být někde v lese, v hájence, kam se měl nastěhovat, jakmile nastoupí u otce ve firmě. Nejprve ho ale tamní hajný ubytoval na lesní ubytovně.

„Hájenka se teď rekonstruuje. Bude to trvat ještě tak dva měsíce.“

„To je v pohodě,“ řekl při pohledu na malý podkrovní pokoj, který působil vcelku útulně. Nejprve si lehl na postel a díval se skrz okno ve střeše do oblohy. Bylo mu zvláštně z toho ticha a z očekávání, co přijde. Cítil trochu mrazení v zádech, ale i díl vzrušení, ještě nikdy dříve nic takhle na vlastní pěst nevyzkoušel. Otec mu dal ale hned najevo, že měl jiné představy o jeho profesní dráze. Na jednu stranu byl rád, že ho má u sebe po dlouhé odluce, na té druhé vnímal nepříliš dobře, že se svým synem podepisuje smlouvu na pozici lesní dělník s platem, který se rovnal minimální mzdě. Hned pochopil, že mu otec nic zadarmo neposkytne, ale něco přece. Půjčil mu jedno své ojeté auto, aby si z lesa mohl zajet do vesnice na nákup a o víkendech třeba k němu, nebo k babičce, která bydlela od otce nedaleko. Uvítal to, ale mělo to háček.

„Auto ti tu nechám přes zimu. Na jaře a v létě můžeš jezdit na nákup na kole.“

Další den ho hajný představil pracantům v lese. Zdála se to být dobrá a bodrá parta na první pohled. Chlapi trochu jako řemen. Ostravsko je takové, a tam kde byl, to platilo trojnásobně. Bylo mu jasné, že tam asi dostane různé lekce. Při první svačině po čtyřech hodinách práce uprostřed bažantnice si myslel, že vezme hned roha. Ruce se mu třásly, byla mu zima, ale pak se stalo něco, co nečekal. Přišla k němu kolegyně Jitka a řekla mu:

„To dáš, Jirko, určitě si zvykneš.“

Jakoby vycítila, že potřebuje něco takového slyšet. A usmála se na něj tak, že mu poskočilo srdce. Byla tak krásná i v těch montérkách a ve vaťáku, že se mu z toho až tajil dech. Plavovlasá, hubená, vysoká, jako modelka, modré oči … nechápal, co tam někdo jako ona dělá. Proč je tam a ne někde v Paříži na mole. Jo, jasně, už jí nebylo dvacet, ale vypadala fakt skvěle.

Nakonec se i z motivace se před Jitkou trochu předvést, docela zapracoval. Byť působil nesměle, zataženě, někdy příliš zamyšleně. Jeho nadřízený parťák Martin mu to párkrát vyčet.

„Kde zase seš, dělej, makej, musí to odsýpat, všechno děláš moc liknavě, to takhle nejde, chápeš?!“

„Jo, jasně, šéfe.“

„Nejsem tvůj šéf. To je tady tvůj otec. Jsi docela jinej. Vážně k sobě patříte?“

„Jak to myslíš, Martine?“

„Jestli nejsi třeba adoptovanej?“

„Ne, vole! To si děláš prdel?“

„Ani omylem. Tvůj fotřík je zemitej, pragmatik každým coulem, a ty?“

„Co já?“

„Ty jsi jako z jiné galaxie. Snílek.“

„Blázen?“

„To jsem neřek, ale vím jedno. Že tady dlouho nezůstaneš. Nepatříš sem.“

Martin mu to řekl na rovinu. Byl takový vždycky a ve všem. Nakonec se skamarádili a docela se na šichty s ním těšil. Byl to bodrý „chlapec“ s panděrem, ale s dobrým srdcem.

Stýskalo se mu někdy dost po mámě. Volali si pravidelně, ale o návratu ještě nemohla být řeč. Zase moc rychle to vzdát prostě nechtěl.

Víkendy, když je měl volné, trávil více u babičky v chalupě na konci jedné dlouhé vesnice, než v otcově velkém domě, který stavěli jeho rodiče společně sedm let. Těšil se, že se tam nastěhuje do svého pokoje, že tam bude mít svého psa a všechno bude v pohodě. Osud tomu chtěl ale jinak. Otec tam začal bydlet sám a pak s novou ženou a se svým třetím synem. On s mámou skončili tři sta kilometrů daleko v malé garsonce na ubytovně.

S babičkou mu bylo dobře. Rozuměli si, měli rádi svůj klid, kolikrát seděli u stolu a povídali si. Pili třeba bílou kávu a k tomu jedli babiččiny velké moravské koláče - frgály. Bylo zvláštní být tam tak s ní a vědět, že něco je špatně, ale jiné a lepší že to nebude. Měla ráda moc jeho mámu a svému nejstaršímu synovi měla za zlé, že neudržel vztah s ní pohromadě. Měla na to svůj názor, který ovšem ventilovala tiše, ne ze strachu, ale proto, že nechtěla přilévat olej do ohně. To nebyla její role. Její role byla být silná a přijímat vše tak, jak je. Tři své děti přežila a nezahořkla, pořád v ní byla láska, kterou dávala vnoučatům a všemu kolem. Byla v ní pokora daná těžkým životem.

Kolikrát, když přišel k jejich sedánku otec, bylo to jako když se přivalí divoká voda. Neustále někde byl, někde lítal, stále musel něco dělat, stále se hýbat, pořád chtěl někomu a sobě něco dokazovat, byznys budovat, dominovat. Neměl to rád ten otcův téměř permanentní akční atak ve chvíli, kdy mu bylo dobře a kdy se jemu měl v něčem přizpůsobovat.

„Pojď, zajedeme do kostela. Pojď, pomůžeš mi složit dřevo u baráku. Pojď, sjedeme k mému známému na návštěvu. Na nedělní oběd budeš u nás!“ Málokdy se ptal, spíše to rovnou oznamoval. Kolikrát se vzpěčoval, lámal, kroutil se, protože chtěl leccos jinak. Otec měl ale potřebu ho vést a řídit, jakoby to bylo to jediné, co jeho druhorozený syn potřeboval. Neuměl to prostě jinak.

Pak se stalo, že i na víkendy raději zůstal na ubytovně uprostřed lesa a četl si nebo psal. Stále více se selektoval. Tajně si myslel na kolegyni a chovatelku bažantů Jitku. Pracovala v líhni, pak se starala o kuřata v hale, kde se muselo intenzivně větrat a musela se udržovat stálá teplota, aby všechno bylo cajk. Pozvala ho párkrát i k sobě domů, sedli si, rozuměli si. Něco mezi nimi ladilo dohromady. Přirozeně a lidsky. On byl ale ještě mnoha směry nepoužitelný. Prostě nedovodil, co se od něj čeká. Ani neměl kuráž si myslet, že by ho snad Jitka chtěla. Natož aby po ní vyjel a udělal to, v čem by každý chlap na jeho místě asi nezaváhal. Jenže jeho ten strach sžíral, sužoval, svazoval. Prostě to nedokázal. A Jitka pochopila, že musí vycouvat. Nic mu nezazlívala, jen zůstala „pouze“ kamarádka.

…

Vydržel na tom místě a pod vedením svého otce v jeho firmě téměř rok. Na vánoce jel za mámou a rozhodl se, že to pro něj v bažantnici skončilo. Otec nad ním mávnul rukou. Nekomentoval to. Až po určité době mu vyčetl leccos, ale to už mu bylo jedno. Pochopil, že ten příkop mezi ním a tátou je příliš velký a že si musí jít svou vlastní cestou.

„Nevíš, co chceš,“ řekl mu otec na odchodnou.

„Já na to přijdu. Neboj!“

Nastoupil pak coby pedagog na základní speciální školu. U dětí s hendikepem nepotřeboval tak velkou autoritu. Sedm let to zvládl. Pak prodal první scénář a rozhodl se splnit si sen. Šel dělat scénáristku na volnou nohu. Nelitoval toho.