Lekce

Sauna je prima věc. Chodím do ní pravidelně zhruba pět let. Člověk tam pozná spoustu lidí a s řadou z nich dá i řeč. Většina je v pohodě, jeden druhého zpravidla svým egem nepřeskakuje, i když ...

jakmile není přítomna žádná z žen, tryská to někdy testosteronem.

Tuhle jsem přišel do sauny docela vysosaný, jelikož mě sejmul na dálku můj otec. Umí být zákeřný a já si řekl, že už to za ty roky stačilo, že už mi ta láska k němu nestojí za to, abych se opakovaně cítil mizerně. Tak jsem si ho bloknul v telefonu s tím, že už tak zlého člověka nechci mít ve svém životě. To byla poslední SMS zpráva, kterou jsem mu před zablokováním jeho čísla odeslal. Nedal mi na výběr.

Svlékl jsem se v šatně a byl jsem jako tělo bez duše. Jindy si všímám lidí kolem sebe, dětí, které se těší na bazén, holek, které mají třeba hezký zadek a něco z nich vyzařuje a nejsou krásný jen tělesně. Ale ten den jsem byl zatažený do sebe. Proudily ve mně hodně nevlídné emoce. Vztek, frustrace, smutek … mix všeho, z čeho se vám zatemní mozek i celý vnitřek. Uf, co teď, říkal jsem si. Bylo mi fakt mizerně. A najednou se na mě usmála paní, co předává ručníky a klíče v sauně od skříněk.

„Ráda vás vidím,“ utrousila směrem ke mně. A z té maličkosti, z toho vstřícného gesta se mi rozbušilo srdce. Byl to nepatrný, ale upřímný díl náklonnosti, který mě nakopnul a já si řekl, že se vstupem do sauny to zlé zahodím a budu prostě v pohodě.

První, na koho jsem pohledem natrefil, byl kamarád Pavel. Hodně citový a přiměřeně tomu zkrouhnutý lidmi, sám sebou i svým životem.

„Copak, nejsi ve své kůži?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, jak sedí v předklonu a dívá se zamyšleně na zem.

„Ale, bolelo mě dnes celé dopoledne břicho. Tady dole. Ani jsem nevěděl, jestli budu moct přijít.“

„A co? Už je to dobrý?“

„Jo, vzal jsem si dva ibalginy. Jen mě to vyvedlo z míry.“

„Možná by to chtělo trochu pohyb.“

„Jaký?“

„Co třeba kolo?“

„Žádný nemám.“

„A co běhání?“

„Ty vole, to bych umřel po pěti minutách asi.“

„Vždyť jsi hrával fotbal na vysoké úrovni.“

„Před x lety.“

„Třeba se ti chuť do něj vrátí, když si zajdeš čutnout do meruny s kamarády.“

„Už ne, člověče. Fotbal leda v televizi. Na hřišti mě nikdo neuvidí.“

„Proč?“

„Protože jsem líný. A taky proto, že jsem byl dobrý a motat se tam jako námezdní dělník, který se do míče sotva trefí, to by pro mě bylo schizoidní.“

Viděl jsem na Pavlovi, že ho ke sportování jen tak něco nepřinutí. Tak jsem to vzdal a šel do potírny. Sedl jsem si v rohu u kamen. Místo, jemuž se ostatní kromě Pavla a mě vyhýbají. Údajně tam pravidelně trůnil někdo, kdo už není. No jo, i ti často „namistrovaní“ pánové jsou nejspíš pověrčiví. Přitáhl jsem si nohy k sobě a stáhl se do vlastní ulity. Tu a tam mi do ní skočil otec a vztek a pak zase smutek z toho, jak to mezi námi je. Náš svět se ale v jeden moment „rozešel“ a už se nevrátil zpět. A právě ten moment máme oba v sobě, ale každý podle své verze. On to má dost zkreslené ve svůj prospěch. Já jsem se z toho vypsal ve scénáři, za který jsem dostal své první autorské peníze.

Po deseti minutách jsem z potírny vylez, dal si studenou sprchu a skočil do ledové vody v bazéně. Za zdí jsem slyšel ženské hlasy a poslouchal je. Trochu jsem si ty anonymní objekty vizualizoval nahé. Bylo to dobré rozptýlení, skvělé!

V odpočívárně jsem měl pak výhled na nově zrekonstruované atletické hřiště. V létě tam chodím běhat, pak si dám pivo a dívám se s ním po ruce na sportovce. Je to dobrý relax. Pavel už odcházel domů. Mávnul na mě.

„Na pivo přijdeš?“ zeptal se.

„Dnes asi ne, dáme si ho příště.“

„Dobře. Tak se měj, kamaráde.“

„Ty taky. A na to břicho zkus teplý obklad s řepíkem. Mám to vyzkoušené a docela to funguje.“

„Dikes.“

Pavel odešel a slyšel jsem, jak mluví v chodbě s jedním bývalým házenkářem, Tomem, o fotbale. Pavel fandí Spartě a jak prohraje, říká, že jeho duše trpí a s úsměvem to musí smáznout hořkým mokem. Bez něj že by pošel. Dar z nebes, člověče, opakuje. Po sauně vypije to první vždy téměř na ex.

Pocení jsem si pak ještě dvakrát zopakoval. Stabilní proces. Když jsem vyšel ze sauny, zavolal mi brácha.

„Čau, jak se máš?“

„Teď ok, byla potírna.“

„Jasan. A jinak?“

„Fotr. Psal mi, že jsem ho okrad.“

„Jak jako okrad?“

„Tenkrát, když jsme si sbalili fidlátka a odešli od něj. Já a máma.“

„On to zase řešil?“

„Řeší pořád své majetky, debil. Promiň, ale dnes mě hodně stáhl a vytočil. Jeho telefon jsem si zablokoval a pro teď s ním končím.“

„Jak myslíš.“

„Docela rád bych, kdybys mu řekl, aby mě zejména s minulostí neotravoval.“

„Když mu to řeknu, bude to ještě horší. Nech to plavat, nereaguj, nepiš …“

„Se ti to poví, když nevíš, jak je v tom zákeřný, krutý a nemilosrdný. Narcis!“

„Já to ale nechci řešit.“

„Jasný, beru na vědomí. Měj se hezky.“

Hovor jsem tím ukončil. Vnímal jsem v dané chvíli, že chci a musím být trochu ráznější. Abych se ochránil, abych zase ukázal trochu síly a vzdoru, abych nastavil hranici. Už bylo dost některých věcí, stačily!

Dal jsem si cappuccino z automatu a sledoval skrz prosklenou stěnu dění u bazénu. Když přišla do vestibulu starší paní, připomněla mi něčím mámu. Představil jsem si, že jsem s ní. Byl to krátký hřejivý intenzivní pocit, zcela neočekávaný a velmi příjemný. Jakoby tušila z dálky, že potřebuji impuls k nakopnutí a k dodání sebedůvěry.

Vrátil jsem se hned do přítomnosti. Sledoval jsem holku na odrazovém prknu, co se chystala skočit do vody. V první dráze byli závodní plavci se šnorchly a s ploutvemi. Ty dělají vždycky vlny a plavat v jejich blízkosti není žádné povyražení. Pak jsem pozoroval dva kluky, co se těšili na jízdu z tobogánu. Mluvili jeden přes druhého, ale slyšet skrz tu prosklenou stěnu nebyli. Jen ta radost z nich byla čitelná a mně dělalo dobře, že jsem fyzicky v její blízkosti.

Ne že se budeš litovat, draku, řekl jsem si. Skočíš si někdy do posilovny. Zaběháš si. Zacvičíš si. Večer skoukneš prima film. Nic nehroť, jasný! Mluvil jsem sám k sobě v tichosti. Než jsem vyšel do tmy, která v ty poslední říjnové dny přicházela stále dřív.