Kouzlo okamžiku

 Setkali se, popovídali si, měli si co říct, ale bylo to zvláštní. To hezké mezi nimi už dávno zmizelo pryč a oni proti sobě seděli téměř jako dva cizí lidi. Už měli své vlastní starosti, své cesty, které se kdysi rozešly. Nebyli  

šťastní ani spokojení. Ukázaly se nesváry a nepřekonatelné bariéry. On nemohl něco změnit a ona byla také ve svých zajetých kolejích. Jejich vlastní minulost vystrkovala růžky a nešlo je dostatečně obrousit. Přesto se po čtyřleté odluce setkali, aby si dali kávu a třeba se jen viděli. Měl obavy. Ty dveře již zavřel a nevěděl, zda je dobré je takto znovu otevřít. Nicméně vše proběhlo v poklidu a on pak mohl jít bez újmy ke svému autu a razit si to ke svému domovu.

Rozhodl se cestou zajet do skal a projít si svou oblíbenou stezku. V kufru měl vhodnou obuv i hůlky. Vozil je sebou pro případ, že byla možnost se někde projít.

Došel k místu, kde je kiosek a kde si dával pivo. Na konci léta bylo už trochu chladno, ale dát si tam vychlazený mok byla pro něj téměř povinnost. Sedl si k volnému stolu a díval se do volné krajiny, která byla všude okolo. V tom si všiml ženy, která seděla kousek od něho. Pila kávu, koukala se do mobilu a zasněně se pak podívala na skálu před sebou. Na její vrchol. I na tu dálku vnímal něco zajímavého. Zdánlivě nevýrazný typ ze sebe vyzařoval něco, čemu věnoval svou pozornost. V jeden moment si žena jeho pohledu všimla. Neodvrátila se, nelekla se, jen se mile usmála a dívala se na něho. Byla v tom pozoruhodná spontánnost.

Vzal si své pivo a dovolil se, zda si smí přisednout. Žena přikývla a hned v první větě zjistil, že v řeči malinko zadrhává, ale jemu to šlo do not. Vnímal z toho něco citlivého, co ho k té ženě ještě více přitáhlo a co probudilo jeho zvědavost.

„Kampak máte namířeno?,“ zeptal se.

„To je vcelku jedno. Všude je hezky a všude je něco jiného. Potřebuji každopádně ujít ještě deset kilometrů.“

„Proč?“

„Pro dobročinnost. Když to splním, pošlu to do aplikace, mě přijde odznáček a někomu přijde můj příspěvek pro něco užitečného.“

„Proč to děláte?“

„Baví mě to.“

V té ženě se mu ukázalo něco dětsky bezelstného, ale zároveň v tom vnímal i něco, díky čemu někteří lidé vidí tak říkajíc za roh.

Usrkl své pivo. Pěnu měl dávno spadlou. Pivo pro něj přestala být důležitá záležitost. Měl ho před sebou, ale nepotřeboval ho.

„Možná se taky někde vykoupu. Je sice trochu chladno, ale osvěžit se, nabrat novou sílu, užít si to na pohodu, to mám ráda moc.“

„Odkud jste?“

„Bydlím nedaleko. Louč. Malá obec, kde mám všechno, co potřebuju.“

„Znám to.“

„Co? Ten pocit, že máte všechno?“

„Ne, to místo. Na kole se tam někdy vypravuju.“

„Na něm jezdím aktivně čtvrtý rok. Jsem ráda venku a v pohybu. Jen tak v klídku, na pohodu pokud možno. Plním si své cíle z garminu … a někomu pak udělám radost. Je to něco pro něco.“

„Já se omlouvám. Mě tyto moderní aplikace neoslovujou.“

„Mě donedávna taky ne. Ale dcera mi koupila tyto hodinky /ukázala mu je na ruce/ a teď jsem součástí komunity, která dělá něco podobného.“

„Zní to dobře a evidentně pro vás prima záležitost.“

„Člověk není tak sám a komunikuje s někým alespoň virtuálně. Ne vždy je snadné sehnat někoho, s kým lze dát řeč a …“

Přerušila se. Chtěla říct něco významného, něco od srdce, ale seděl proti ní cizí člověk. Může nebo ne? Zjistila záhy, že ano. Šlo to samo. Řekli si pak i své jméno a ona coby žena mu nabídla, že si mohou tykat. Neváhal ani vteřinu. Šel do toho. Seděli tam spolu dobrou hodinu a pořád bylo o čem mluvit. Vždy našli i něco společného. On ji svěřil na první dobrou i osobní věci, které by neřekl jen tak někomu a vůbec necítil díl ohrožení nebo něčeho podobného. Naopak vnímal, že té ženě může říct úplně všechno.

Šli pak spolu kus cesty. Jeho a možná i její stezkou. S hůlkami, které měly stejnou barvu. Možná jen shoda náhod. Ona pak začala vyprávět vtipy a imitovat repliky z filmů. Nemohl se udržet smíchy. Byla v tom excelentní a on jí řekl, že by se tím mohla živit. Odpověděla mu, že je zdravotní sestrou, ta práce ji baví a nevyměnila by ji za jinou.

„Až bude padat hvězda, moje nejoblíbenější knížka.“

„Nedávno jsem viděl její televizní adaptaci.“

„Vážně, nevím o tom, to musím skouknout.“

Ten film starý několik desítek let ho okouzlil svou poetikou. Mladá sestra, která začíná a se srdcem na dlani to má těžší než ostatní okolo. Smutný konec, který přesto nebo i právě proto dával člověku něco lidského. Pomalu ho nepřekvapovalo, že se potkávají i v tomto. Stále více vzbuzovala ta žena jeho zvědavost. Jakoby vůbec neměla ego. To ho očarovalo. Nad ničím se nepozastavovala, nic ji navenek nerozhodilo. Nestrhávala na sebe pozornost. Nemít hůlky, byl by ji snad chytil za ruku. Šlo to všechno tak samo, až ho to překvapovalo. Vždy byl v blízkosti ženy svázaný, nervní, vykolejený, ale v blízkosti její tomu tak nebylo. Cítil se sám sebou, i když někdy nevěděl, co to v jeho případě znamenalo. Míval pocit, že se sám sobě vlivem okolností ztratil a snaží se při těch toulkách krajinou naleznout. Ukotvit se, najít si své místo a třeba i vedle někoho. Stál o to. Už té jeho samoty bylo docela dost, už si přál s někým trávit čas a sdílet něco společného. A najednou tu byla ona, která ho okouzlila na první dobrou a slovem a hlasem, který zněl jinak, ho vtáhla do svého světa a on ji pustil do toho svého.