Když bolí duše …

Šel lesní cestou a netušil, kam ho dovede. Vnímal úzkost a stesk. Rozešel se s dívkou a nedokázal se přes to přenést. Ta bolest ne a ne zmizet. Najednou se ocitl na místě, které působilo na první pohled tajuplně.

Uprostřed lesa měl před sebou vodní plochu zanedbaného rybníku. Stoupl si na betonový sokl nad stavidlem. Díval se do prostoru a cítil se osaměle.

S Lenkou měl něco, co nikdy dříve. A najednou byla pryč a nemohl se k ní ani přiblížit, ani jí napsat, jak moc mu chybí, jak moc rád by to vše vrátil zpět. Díval se do vodní hladiny a snad nikdy se necítil tak zraněný. Mezi lidmi mu v takovém stavu nebývalo nejlépe, ale být sám bylo zase mučivé. Sedl si vyčerpáním na položený kmen. Vybavoval se mu sled vzpomínek. Uzavřel se do sebe a nikdo na něj při tom neviděl. Byl schoulený a krčil se v tom opuštěném a na první pohled zanedbaném lese, kde nebyla žádná známka civilizace. Ponořil se do vlastního ticha a snažil se nasát trochu dobré energie, díky níž vstane a půjde dále. Co by za to dal smět jít zase s Lenkou a držet se při tom za ruce. Chyběl mu lidský dotek i její hlas, který byl jiný ode všech. Bylo to pořád jako na houpačce a už to trvalo dva měsíce.

Sedl si pak na okraji města v lipové aleji na lavičce. Čekával tam na Lenku, až přijede z práce autobusem. Poznal ji vždy na dálku podle chůze. Představoval si, jak k němu jde, jak se usměje, jak on vstane a Lenku obejme. Věděl, že nepřijde, přesto jeden den v týdnu, kdy spolu chodili do sauny, čekal a doufal, že se ukáže.

Bylo mu, jakoby byl svázaný v kazajce. Tolik si přál odeslat láskyplný emotikon, vyjevit tu svou lásku navenek správným směrem k osobě, o níž nevěděl, kde je, jak se jí vede, co dělá, dřív spolu sdíleli téměř každý moment. Sled krátkých zpráv, díky kterým měli mezi sebou i na dálku natažený provázek. Láska přicházela a odcházela, vysílala se. Člověk ji měl ve svém srdci a držela je u sebe na stejné vlně jako dvě spřízněné duše, které ve své blízkosti dokázaly i mlčet. Třeba na vrcholech hor, kde mohli spolu v klidu sedět o samotě.

Hledal se v té ztrátě. V té prázdnotě, kterou zažíval tak intenzivně poprvé ve svém životě. Už to nedokázal vydržet. Vstal a šel do aqua centra rozptýlit se. Za sklem viděl u bazénu partu dětí skákat z prkna do vody. Jen stál a díval se. Hned by šel mezi ně. Zaplatil vstup a převléknul se. Pak stál několik minut ve sprše. Vnímal hlasy a pohyb lidí kolem sebe. Snažil se držet své emoce na uzdě. Voda mu dělala dobře. Ze sprchy se přemístil do bazénu a plaval svižným tempem tam a zpět. Byl jako v tunelu, v němž dokázal vytěsnit okolní svět. A na chvíli i sebe a svou bolest.

Když šel z aqua centra směrem ke svému vozu, byla už tma. Slyšel hluk ze sportovní haly. Vstoupil dovnitř a na hrací ploše se odehrávalo utkání v házené. Fanoušci zaplnili celou tribunu a buráceli. Sedl si mezi ně. V tichosti vše sledoval a nechal na sebe působit ten dav kolem sebe. Odreagovával se. Vzdaloval se sám sobě a soustředil se na něco, o co by za jiných okolností nejevil velký zájem. Všechno se ale zdálo být lepší, než to ticho a prázdno, které přicházelo někdy v nesnesitelné intenzitě.

Při jízdě autem domů vnímal úzkost z toho, že za Lenkou nemůže. Vždy, když nebyli přes den spolu, zastavil se u ní večer. Dali si kafe, popovídali si, pomilovali se, když byla příznivá situace. Vše se dělo v tomto směru zcela spontánně a nenuceně. Najednou jel kolem jejich oken, která už byla ve tmě. Spí nebo maluje vedle? Tam spolu kolikrát leželi vedle sebe a povídali si o všem možném. Často o zcela banálních věcech. Ale právě ty se mu jevily zpětně důležité.

Doma se usadil do křesla a díval se před sebe. Bolest trochu ustoupila a vystřídala ji apatie. Tělo bylo unavené. Všechno se zdálo být zastavené. Byl rád, že je, že existuje. Silou vůle a něčeho, co mu říkalo, nevzdej se, narovnej se. Zase vyjde slunce.