Kámoš

Hnali za sebou do kopce, jakoby potřebovali něco ze sebe dostat, ale nebylo to tak. Prostě se jim chtělo. Bylo teplo, kvetlo jaro a všechno zase začínalo.

Pocit, který se dostavuje vždy napřesrok. Je v tom až případná a dobře míněná umanutost. Souhra něčeho …

Sedli si na vrcholu kopce u piva. Byla to jejich první společná vyjížďka. Do té doby je spojovala pouze sauna. Libor, bývalý házenkář, prima kluk, takový chodící energeťák. Jirka spíše inťák. Moc toho zpravidla nenakecá.

„Hele, dobře jsi udělal s tím trénováním dětí. Vždyť tebe musí milovat,“ řekl Jirka Liborovi, když měl zrovna ústa u piva a dal mu prostor něco vyslovit.

„Ale jo, to víš, stával jsem v bráně, házenou mám v krvi, ale někdy mě to kolem vytáčí.“

„Co jako myslíš?“

„Žabomyší hry, kreténské spory, pomlouvání …“

„To je všude.“

„Jo, i mezi chlapy. Vždyť to slyšíš někdy v sauně. Chlapi jsou někdy jako baby.“

„Taky se mi to tak jeví.“

Libor sledoval hezký holky. Byl trochu nadrženej kanec, ale co Jirka nevěděl …

„Člověče, mám ti novou buchtu, zrovna mi píše.“

Koukl do mobilu, smál se, byl jako malé dítě. Bezelstné, hravé a průhledné … ale působil i jako chlap, který se těší, až si s ní zase štrejchne.

„Už jsem to potřeboval. Dva roky bez baby v mým věku, víš, co to je?“

„Vím, kámo, bohužel.“

„A u tebe žádný nový objekt neexistuje?“

„Ne, léčím se.“

„Pořád tě bolí srdce?“

Ten blbec to řekl tak, že to vlastně Jirkovi udělalo dobře.

„Je to lepší, ale někdy … někdy je to náročné, Libore.“

„Vím, že je to fráze, ale musíš …“

„Nech to být. Raději mi řekni něco o tý svý k a m a r á d c e.“ /A to slovo schválně zdůraznil, aby to vyznělo trochu ležérně, nonšalantně/.

Liborovi se v ten moment rozzářily oči. Žádné hry a kalkulování. Vše vytasí zpravidla hned a bez vytáček.

„Člověče, zatím fakt dobrý. V sobotu jsme byli s mančaftem v Praze, hráli jsme turnaj s mladšími žáky. Ona jela se mnou coby dozor a já, trenér, blbec …“

„Cos proved?“

„Ále … odpolko jsme měli volno, tak jsme si řekli, že sjedeme někam do Tróje na oběd. Hele, blbý tři zastávky v tramvaji a před tou poslední přišel revizor a já mu chtěl bohorovně ukázat platbu v aplikaci telefonu a ejhle, všechno špatně.“

„Jak to?“

„Platil jsem to v rychlosti a nevšiml si, že ta platba neproběhla a vrátila se. Nebo já ani nevím, kde se stala chyba. Zkrátka byl jsem za idiota, černej pasažer a Kateřina díky mně taky. Byl jsem fakt vytočenej.“

„A dál?“

„Pokuta, vole! Každej dvanáct stovek. Chtěl jsem to zatáhnout i za Katku, ale ona že ne, že to je v pohodě, že se to stane, a když jsem se jí celé odpoledne omlouval a řešil, jestli to nereklamovat někde, že jsem zaplatit chtěl, ale … tak mě v jeden moment utla a řekla – už to do háje, Libore, neřeš! Jsou horší věci na světě. Koupíš mi někdy oběd.

„Skvělá reakce.“

„Jo, byla a je božská, ale já to měl a vlastně mám pořád v hlavě. Když něco poseru, tak to potom rozebírám ze všech stran, analyzuju, procesuju, vyčítám si to, pak se lituju a ostatní tím dříve nebo později vytočím do vrtule.“

„To znám moc dobře.“

„Mně to leze pak i do vztahů. Ty holky to fakt nesnášej. Katka to vydržela dlouho, ale pak v ní bouchly saze a na konci mi dala na usmířenou pusu. Ale jakou, kámo! Byl jsem po ni v momentě celej říčnej.“

„Paráda, chlape!“

„No jo, protože to je začátek. Musím si fakt dávat pozor, ať o ní i díky tomu svému rozkecávání všeho nepřijdu.“

„Zdáš se být zamilovanej.“

„A víš, že jsem. Fakt že jo. Vlastně si to teď tady s tebou uvědomuju. Já Katce něco napíšu a pošlu ji odtud fotku.“

„Jasně.“

Libor vstal od stolu a šel udělat fotku z vrcholu. Viděl na něm Jirka, jak je šťastnej a spokojenej. Jak je napálenej vnitřím stimulem, energeťákem, čímsi, co někdy přijde a ani nevíme, jak a proč se to stane, prostě to najednou je!

Libor se vrátil a vyzunkl zbytek piva z plastového kelímku.

„Dáme ještě?“ zeptal se.

„Já max malé.“

„Ok, platím, Jirko, i za tebe.“

„Proč, prosím tě.“

„Protože se mi chce!“

Libor nediskutoval. Šel rovnou k okýnku koupit dvě malá piva a Jirka seděl a rozhlížel se. Cítil, že na něj přichází trochu smutek a ta jeho melancholie, ale snažil se to držet v únosných mantinelech.

Libor přinesl malá piva, ťukli si symbolicky a napili se.

„Řeknu ti, Jirko, jednu volovinu, ať se zasměješ.“

„Poslouchám tě.“

„Víš, jak jsem měl tuhle problémy s nosními dutinami?“

„No jo, ne jednou, ale opakovaně.“

Zmínil se o tom Libor pokaždé v sauně, proč třeba delší dobu nepřišel a už byl z toho opakujícího se chronického neduhu dost nasranej.

„Co jsem s Katkou a mám zase pravidelný sex, jsem v pohodě. Myslíš, že to může spolu souviset?“

„Nejsem doktor, ale proč ne.“

„Ty vole, víš jak je to úlevné.“

„Jako ten sex?“

„No ten taky, ale že už nemám zacpaný nos, že mi to nikdo nepropichuje, jakoby to odcházelo při tom píchání s Káťou spodem.“

Jirka vyprskl smíchy.

„Ty seš vůl, Libore. Někdy mě odbouráš tím svým …“

„No jen to řekni … stupidním humorem.“

„Proč stupidním?“

„Jen to tak dovozuju, jestli ti nepřijdu trochu víš co … trapnej.“

„To teda fakt ne. Jsi přímočarej, upřímnej a v něčem pro mě dost dobrej, lidskej.“

„To myslíš, Jirko, vážně?“

„Naprosto, kamaráde.“

Koukli na sebe. V ten moment Libor projevil něco, co dříve ne. Takovou chlapeckou rozjitřenost, spontánní radost, tichou, nenadálou, zevnitř procítěnou, pak ale hned skočil do toho svého energetického modu bouráckého.

„Jedem, kámo! Ještě máme kus cesty před sebou. A večer mě možná čeká nějaká milá sexuální výstřednost.“ /Koukal při tom do mobilu a četl si zprávu, kde se o tom patrně psalo/.

„Poslala mi fotku v prádle. Chceš mrknout? Ukážu ti to.“

Jirka nepatrně přisvědčil, koukl se na to a pane jo, fakt něco!

„Nikdy před Katkou o tom nesmíš ceknout. Zabila by mě a kdo ví, třeba by mi dala tipec. To by mě fakt štvalo.“

„Neboj! Ale u jiných to neriskuj, kámo. Mohli by to propálit a ty pak budeš od Katky podroben křížovému výslechu s mučírnou.“

„Máš pravdu! Tohle intimčo bude od teď pro všechny uzamčená záležitost. Mohl bych ji taky poslat něco.“

„Proč ne, ale až budeš doma, jo.“

„A cos myslel, že se tu někde svlíknu a udělám intim nebo rovnou porno selfíčko?“

„Ty seš fakt magor.“

Zasmáli se tomu. Cítili pro ten moment prima pohodu. Sledovali krajinu a dokázali být chvíli i potichu. Jirka přemýšlel, že by taky poslal fotku z vrcholu, ale komu. Měl jasno, ale neudělal to. Sedli pak na kolo. Libor jel první a Jirka za ním v závěsu. Ten „doping,“ který hnal Libora dopředu, způsobil, že by si možná troufl i na Alpskou etapu.