Kámoš

„Kampak jdeš?“ „Nevím, nechce se mi být ve škole.“ „Z toho kouká malér.“ „Jen jeden další. Co na tom sejde.“ „Hele, kámo, co se děje?“ „Děje se to, že naši od sebe odcházej a mě to neskutečně sere.“ „Jasně. U nás je to taky na hraně...   

Manželství se zdá být přežitá instituce.“

„Babi s dědou jsou spolu padesát let.“

„Tak to je mazec.“

„Proč? Když jsou spolu, vypadají docela spokojeně. Alespoň mi to tak přijde.“

„Kam teda chceš právě teď zmizet?“

„Někam, kde na mě nebude nikdo civět. Kde mě nebude nikdo zkoušet. Bez toho už mám dost vysokých numer v žákajdě.“

„Mě otec za každou bajli vezme kapesné.“

„Asi tě tím motivuje. Hele, já jdu. Než začne zvonit a než sem někdo přijde. Třeba školník. Posledně jsem se na něj zlovolně ušklíbl a on si to prevít pamatuje.“

„Tak víš co, půjdu s tebou. Za školou budu poprvé.“

„To si děláš prdel?“

„Ne, vážně, já na to nikdy neměl koule.“

Šli tedy spolu mimo dosah školy. Bylo to zvláštní a vzrušující. Pro Tomáše, který udělal už leccos, ale zmizet z vyučování jen tak nikdy dřív nezkoušel. Libor byl nejen v tomto docela jiný kalibr. Měl všechno dost na háku. Jakoby mu o nic nešlo, na ničem mu nezáleželo. Působil a choval se jako outsider. Nikdo s ním téměř nepromluvil ani slovo. Spolužáci si drželi distanc, jelikož často působil jako agresor. Měl respekt a určitou aureolu někoho, před kým je dobré mít se na pozoru. Ani učitelé s ním nedokázali pohnout. Žádnou výhružkou, žádnou invektivou. Libor si prostě nebral servítky téměř k nikomu. Jestli by ho něco vystihovalo, pak by to byla jasnozřivá svobodomyslnost. Tomáše to někdy fascinovalo. Něco z něj k němu vzhlíželo.

Sedli si spolu na lavičku v městském parku.

„Láká mě to někam daleko. Za rok mi bude osmnáct, sbalím se a vypadnu.“

„A co maturita? Každej říká, jak je důležitá.“

„Ale hovno! Ty si důležitej, já jsem taky důležitej, ale jinak, než oni si myslej.“

„Někdy ti moc nerozumím, kámo.“

„To nejsi jedinej. Možná jsem magor. Slýchám to dost často.“

„Jsi jen dost tvrdej a ke všemu přistupuješ hodně rázně. A víš ty co, mně se to na tobě líbí. Není to standard, máš docela jiné měřítko.“

„Proto je mi tu stále více těsno. Hlavně ty školní lavice mě serou. Fakt, já potřebuju prostor. Tady je ho všude hrozně málo.“

„Co máš tedy v plánu?“

„Pořídit si letenku někam hodně daleko a někde si pořádně máknout. Třeba na farmě u někoho. Najít si tam babu a žít svobodně a podle svého.“

„S ženskou?“

„No právě. Někdy si říkám, jestli je ta možnost. Ale já nic nedělám na půl. Když se zamiluju, je to naplno a jdu do toho. Klidně si dotyčnou vezmu a slíbím jí věrnost. Ne jako můj fotr, vošoust.“

„Má milenku?“

„Ne jednu. Máma už mu dala nůž na krk.“

„A co z toho?“

„Hele, mně je to už jedno. Mámy je mi líto, ale vždycky mi řeknou, ať se do toho nepletu, že to není moje starost. Hlavně ať dostuduju, abych mohl dělat něco pořádnýho. Oni nemají představu … co chci, co potřebuju. Na všechno se dívají ze svého zorného úhlu.“    

„Já mám naštěstí empatickou mámu. Táta je trochu psychouš. Když na něj přijde pruda, mizím raději z dohledu.“

„Být dospělý asi není prdel, no. Ale proč to máme odnášet, že jo. Já, když budu mít děti … víš, co udělám hlavně? Já ti to řeknu, kámo. Nechám je dýchat, nechám je najít si svou cestu. Tady člověk zabloudí a pak neví, co se sebou.“

„Asi proto je u nás nově školní psycholog.“

„Všiml jsem si toho. Za mě blbost, no. Mluvím, jak mi zobák narost, to je všechno. Neber si to. Třeba se pletu.“

„To je v poho, Libore. Vím jak je to s tebou. Ale zkus se tu ještě na všechno nevybodnout.“

Všiml si, že se Liborovi v ten moment leskly oči. Za vší tou tvrdostí bylo něco docela opačného, skrytého. Libor vnímal, jak je mimo všeho, ale zároveň si nedokázal pomoct. Něco ho k tomu hnalo, pudilo, aby se proti všemu bouřil, aby na sebe strhával pozornost.  

Vstal a chtěl jít pryč. Koukl na Tomáše, pozoroval, jak se mu snaží pomoct, jak dává najevo svou sounáležitost.   

„Hele, kámo, nechtěl jsem ti narušit den. Na to nemám právo.“

„Nic takového se nestalo.“

„No já myslím, že by ses měl vrátit zpátky do školy. Říct, že se ti udělalo třeba nevolno.“

„A co ty?“

„V mém případě je to už jedno. Reparát mě nejspíš nemine, ale je otázkou, zda to chci, tvrdnout další rok v jiné třídě. Vážně nějak nevím, co se sebou.“

„Třeba se to u vašich srovná.“

„To těžko. Máma se snažila, ale otec je jako buldok. Myslí si, že může všechno. Nějak mu s kariérou narostl hřebínek a chová se jako idiot.“

„Děje se to.“

„Jo, a evidentně někomu docela snadno. Budu to prostě muset strávit a trochu aspoň navenek zkrotnout.“

„Dokážeš to?“

„Přijde na to. Nejsem jediný, komu se tříští domov. Ale než abych dával najevo svou slabost … víš, to raději budu dál kápo. Aspoň na oko! Nebo padouch, to je jedno.“

„Já myslím, že jsi prima kámoš.“

„Hele, tohle mi nedělej!“

„Co jako?“

„Nesnáším, když mi někdo vysekne poklonu nebo tak něco.“

„Proč?“

„Je to mimo mou výseč, chápeš to?“

„Ne. Ani trochu.“

„To je jedno. Ale někdy třeba zajdeme na pivo a vysvětlím ti to.“

„Beru tě za slovo.“

Druhý den přišel Libor do školy s monoklem. S nikým nepromluvil ani slovo. Pak z něj vypadlo, že se porval s tátou. Třídní si ho podala a měla kecy o tom, že by měl začít používat mozek a pěsti nechat stranou. Ani se ho nezeptala, jak a proč se mu to stalo. Měla ho dávno zařazeného. Jak jednoduché to pro ni asi bylo. Jistě snadnější, než si ho třeba vyslechnout, pochopit ho.