Kadeřnice

Vrnění strojku a chaos okolo ho znervózňoval. Žena za jeho zády se mu zdála povědomá. Už když se objevila v čekárně a zavolala „další“ měl ten pocit – že tu zrzku odněkud zná.Holící strojek kopíroval obrys jeho hlavy. Cítil i ... 

... její prsty, které mu jemnými impulsy dávaly najevo, jak a kam hlavu sklonit. Mezitím před něj dopadaly chuchvalce černých vlasů, mezi nimiž shledal i pár šedivých. Hmatatelný úkaz, že mu už dávno není dvacet, pomyslel si. Tak dávno, že si na některé věci z těch let téměř nepamatoval. Nebo si je raději nepřipomínal. Třeba jeho krátký „lázeňský“ pobyt strávený mezi astmatiky. 

Na kadeřnickém křesle se při vší nečinnosti rozpomenul na pár detailů. Třeba na malou jídelnu ve výklenku dlouhé úzké chodby lemované řadou zamřížovaných oken. Na všudypřítomný zápach dezinfekce, na šváby, kteří v noci /někdy i ve dne/ rejdili po pokoji, na tvrdou nepohodlnou postel, na níž si dlouho nemohl zvyknout, na trhlého spolubydlícího, jemuž neskutečně zapáchaly nohy … vybavil si i řadu dalších, kteří byli na protějším oddělení a s nimiž přicházel do kontaktu třeba při společných výpravách do přírody. Hubené, netečné, bledé anorektičky, hyperaktivní hlučné sígry … i po těch letech ho pouhá vzpomínka na některé z nich víc než co jiného dojímala.

Zeptala se ho, jak si to přeje zastřihnout u uší. Pokrčil rameny.

- Tak já vám to zarovnám, kotlety se dneska nenosí, řekla a on malým pokývnutím souhlasil. Při tom se na ni díky zrcadlu, které měl před sebou, podíval. Tvářila se soustředěně. Se strojkem v ruce mu zastřihávala rovinku nad levým uchem. Bylo mu příjemné, jak se ho jemně dotýká. A jak pečlivě dělá to, co jiné na jejím místě odbývaly nebo nedělaly vůbec.

Za tichého monotónního vrnění strojku přivřel oči a byl zase o několik let zpátky. Vybavil si areál nemocnice. Množství velkých budov v komplexu propojeném úzkými chodníky a s trochou zeleně. Po čtrnácti dnech, kdy astma ustoupilo, mu povolili první vycházku do přilehlé zahrady plné ovocných stromů. Právě dozrávaly třešně. Pár si jich načesal, pak si sedl, zády se opíral o kmen stromu a vzhlížel k obloze. Už dlouho se necítil tak spokojený.

- Je to tak v pořádku?, zeptala se z ničeho nic kadeřnice.   

- Ano, odvětil.

- Chcete to i umýt?

Zpočátku mu to přišlo zbytečné, ale pak si to rozmyslel. Posadila ho k nejbližšímu umyvadlu a na okamžik se někam vzdálila. Za pár vteřin byla zase zpátky s šampónem a s ručníkem v ruce.

Zaklonil hlavu, přivřel oči. Voda mu stékala po ostříhaných vlasech. V duchu si představoval její obličej. Vysoké čelo, vystouplé lícní kosti, na tvářích pod hnědýma očima drobné pihy. Kdysi byla v jeho životě dívka, na níž se mu podobné pihy líbily. Už dlouho si na ni nevzpomněl, ale teď ano. Ležela tenkrát, když ji spatřil poprvé, na nemocničním lůžku, z rukou ji čouhaly průsvitné hadičky, zápěstí měla obvázaná obinadlem. Podřízla si žíly ostrým úlomkem z keramického hrníčku. To mu řekla, když s dalšími astmatiky navštívil oddělení psychiatrie za účelem připravit společně nějakou hudební besídku. Seděl u ní, dokud ho sestra nevypakovala s tím, že na pokoje pacientů se nesmí a aby si to propříště pamatoval.    

Voda přestala téct. Otevřel oči. Kadeřnice se nad ním skláněla a vytírala mu mokrou hlavu ručníkem. Viděl ji přímo do tváře. V té chvíli si uvědomil, jak moc je té Kláře z nemocnice podobná. Ona byla tenkrát jediná, s kým se na tom místě, kde si on léčil astma, dokázal spřátelit. Po té události za Klárou pravidelně mohl jako jediný docházet na pokoj. Doktoři uznali, že to Kláře prospívá. To ona se dožadovala toho, aby u ní mohl být, jinak že to co zkusila, zkusí bez váhání znovu. Mít kámoše z protějšího oddělení alergiků pro ni znamenalo příliš, než aby se toho chtěla vzdát kvůli stupidním nařízením někdy panovačných sester. Zpočátku jen seděl u její postele. S nikým moc nemluvila, ani se svou matkou, která u ní byla téměř každý den. Až po týdnu ze sebe vypravila pár slov. Nesedět přímo u ní, ani by je neslyšel.

- Jsi hodný, řekla a při tom mu stiskla předloktí, které spočívalo na její přikrývce.

- Můžu pro tebe něco udělat?, zeptal se. /Celý se chvěl. Bál se, aby něco nepokazil/.

- Myslím, že ne.

Odvrátila pohled směrem k oknu. Byla unavená, nadopovaná léky a za pár vteřin usnula. Až později se rozpovídala víc. Jak se nemá ráda a s nikým si nerozumí, jak se cítí jiná, ztracená ve světě, v němž ji nic nedává smysl, jak by ráda přesto ven, aby se mohla rozběhnout jedno kam. 

Kadeřnice mezitím vypisovala účet k zaplacení. Stál vedle ní a shlížel na její pravou ruku s prsty svírajícími píšící pero. Jizva na zápěstí - úzká ale i po těch letech stále zřetelná - nešla přehlédnout. Je to Klára! V tu chvíli si byl jistý.

Všiml si, jak se hezky a přirozeně zakulatila. Rezavé vlasy ji prořídly, kolem očí a úst se rýsovaly drobné mimické vrásky. I hlas se jí změnil. Byl o dost hlubší než dřív.

Podala mu účet a požádala ho, aby zaplatil u pokladny. Chtěl ji říct své jméno. Petr Musil, možná by si vzpomněla. Ale k čemu by to bylo? Tušil, že má svých starostí dost. Navíc na vybavování s Klárou stejně nebyl čas. Svět kolem nich plynul a nezajímal se o jejich záležitosti. Další netrpělivý zákazník se hrnul ke křeslu a Klára byla nucena se mu záhy věnovat.  

- Na shledanou, řekla.  

- Na shledanou, odvětil a záhy na to Petr odešel.  

… …

Už když si sedl na její křeslo, věděla Klára, že je to on. Minulost se k ní nečekaně přichomýtla a ona usoudila, že se k ní nebude vracet. Ostříhala ho, umyla mu vlasy, tiše sledovala každý jeho pohyb, každou možnou známku toho, že ji poznal. Všimla si Petrových zdánlivě přehlédnutelných pohledů. Byla zvyklá, že ji zákazníci někteří mimoděk jiní bez ostychu okukují. S třicítkou na krku za to byla a je svým způsobem vděčná. Ale v jeho pohledech nebylo nic lascivního, natož pak urážlivého. Byl v nich díl něčeho, na co si v kontextu s ním pamatovala – díl milé bezelstnosti a něhy, která byla i při jeho dospělosti stále patrná.

Co by mu po těch letech řekla ona? Nejspíš že má hodného muže a holčičku. A že tenkrát to udělala proto, že se nenáviděla. Za to jaká je, nebo spíš jaká byla. Tlustá, šeredná holka, o níž žádný kluk nikdy nezavadí pohledem. Tak se viděla. Symptom „vyléčené“ anorektičky, která přibrala víc než by chtěla. Nikdo ji tenkrát nevymluvil, že to bylo všechno jinak. A jaký by mělo smysl o tom nebo o čemkoliv jiném po těch letech mluvit. Neměla čas ani chuť vzpomínat. To už by Petrovi raději ukázala fotku své holčičky, na kterou je pyšná a kterou si vyvzdorovala proti všem, co ji říkali, že její tělo těhotenství nezvládne. Zvládlo, díky lásce od muže, kterou cítila, a díky vůli, kterou v sobě měla – dítě donosit za každou cenu. V těch dnech na nic jiného nemyslela. Teprve tehdy na sebe byla skutečně hrdá. Už nemyslela v první řadě na sebe, myslela na dítě, které v sobě nosí.       

Petr stál za prosklenou stěnou kadeřnictví. Bylo součástí hypermarketu, které při své návštěvě Prahy z čiré zvědavosti navštívil. Sledoval Kláru při práci. Když se podívala směrem k němu, rychle se vloudil do davu lidí, proudícího za ním. Byl nejvyšší čas. Co kdyby ho poznala, co kdyby po něm něco chtěla? Neměl jí co dát. Raději bez výčitek zmizel. A jelikož bylo období, kdy všechno kvete a kdy se jeho astma pravidelně hlásí ke slovu, vzal si prášek, jimž potlačil nejen symptomy nemoci, ale i neklid, jemuž při pohledu na městský rumraj vzdoroval.