Jiný den

Ráno vstal, dal si sprchu, pustil hned rádio a uvařil si něco k obědu. Cítil, že se potřebuje nakopnout, rozptýlit trochu. Po ránu zpravidla usedá k počítači a píše něco, nebo si hledá práci od stolu. Ten den to tak nebylo.

Otevřel okno, bylo sychravo, pršelo, ale jemu to nevadilo. Naopak se mu to líbilo. Dodělal si hrachovou polévku a pak vypulíroval něco ve svém docela prostorném bytu. Přikázal si, že uklidí každý den něco. Pro dobrý pocit, pro nutnost, pro sebe, zkrátka v létě se mu uklízet moc nechtělo, dělal jen to nejnutnější, a tak se mu to trochu nahromadilo. Stihl si udělal sto kliků s jednou pauzou a pak něco na meditaci, aby se mu uvnitř ulevilo. Drž se při zemi a nepřeháněj to. Všechno bude zase v poho. Opakoval si to. Z rádia znělo něco romantického. Někdy ho to sejmulo, pohltilo. Srdce ho po rozchodu s dívkou ještě bolelo, tak si musel dávat trochu pozor, aby neupadl do něčeho uvnitř smutného. Ten den se rozhodl, že to nevzdá. Kávu pil vestoje a byl v určitém laufu. Poslal do několika televizí své cévéčko, pořád stojí o to psát něco dramatického. Pak ho při posilování napadlo, že by mohl zkusit stran práce fitko. Zavolal a hned v prvním mu řekli, přijďte, dáme řeč a uvidíme, mám tu dvě brigádnice, ale jeden muž by mi přišel asi vhod. Muž...no to neví, zda se předvede v tomto duchu. Je introvert a někdy se zatáhne tak, že má problém vypravit ze sebe slovo. Ale jak je někde, kde mu to sedne, umí popustit uzdu a někdy dokonce až moc.

Odpoledne sedl do auta a jel směr město, kde navštěvuje saunu. Předtím napsal jednu povídku a zároveň vnímal někoho zdaleka moc blízko. Svou babičku. Ta mu zničehonic vyplnila prázdnotu a samotu. Přišla, neřekla ani slovo, jen ji cítil u srdce a pro něj to znamenalo, že se dostal trochu do souladu sám se sebou a s tím, o co se v jeho životě hrálo.

Po sauně sjel za tetou. Byla ráda, uvítala ho, dala mu vychlazené nealko pivo.

„Ty prošlé jsem dala jedné kamarádce. Ona údajně vypije všechno a když ne ona, dá to dělníkům, co ji před zimou dávají do kupy něco kolem domu.“

„Aby je to neprotáhlo,“ řekl.

Týden před tím tetu navštívil a rok prošlé Birelly se bál vypít. Rovnou je z lednice tetě vysmejčil, aby jí z toho nebylo šoufl.

„Jsem netušila, že i pivo může projít lhůtou.“

„Pivo je živý organismus a rok přes je přece jenom dost. Měsíc dva bych neřešil, ale tohle jo.“

Jednou půl roku prošlé pivo vypil a stačilo. Ukázala se opět tetina dominantnost. Tlačila na něho a trochu se ji to dotklo. Ale on už si trval na svém. Měl na to právo. Přitom to byla docela blbost, ale tetu zaskočila ta jeho neústupnost. Jemu zase začala vadit obecně k němu směřovaná manipulativnost. Rozhodl se s tím skoncovat a lidem kolem sebe to začal dávat dost nekompromisně najevo. Říkat NE už mu jde docela snadno.

„A jak se ti jinak vede, Jirko?“

„Dodělávám s nakladatelem knížku, hledám si práci, sportuju, žiju.“

„To je dobře. A co Monika? Vídáte se spolu?“

„Ne, jen se tu a tam potkáme a pozdravíme. Ale jsem rád i za to.“

Tuhle ji viděl při svém dopoledním sobotním běhu. Nesla si velké cappuccino. Řekl ahoj, Moni, ona odpověděla taky ahoj a v tom hlasu znělo něco, co ho přimělo před zhruba dvěma lety zastavit, dát s ní řeč a pak … pak začal jeden jejich moc hezký společný zamilovaný rok. Slyšel to v tom jejím hlase znovu, ale s tím rozdílem, že tentokrát musel běžet dál. Neměl jinou možnost.

„Měl jsi náročný rok,“ řekla mu teta.

„To ano. Teď jde ke všemu do kin film … však víš, tři roky práce a vyšoupli mě z toho.“

Ve stínu toho co prožíval uvnitř po rozchodu, co ho zlobilo, štvalo, bolelo, tak to, že ho někdo vyšplouchl pracovně, že mu někdo vrazil kudlu do zad a tvářil se u toho docela v poho a prezentoval celou věc jako akt nevyhnutelného, se mu dařilo mít tu zradu vcelku zpracovanou.

„Prostě na to mám právo,“ řekl mu investor, když za ním přijel, aby ho zpravil, že u projektu dále jako autor nebude, že si našel někoho jiného, kdo mu to i zafinancuje s podmínkou, že si to údajně sami napíšou. Pamatuje si investorovu větu – „Dělám podnikatelsko – pragmatické rozhodnutí. Dostal jsi adekvátně zaplaceno.“ Konec, šlus, vymalováno.

„Teto, už pojedu. Ještě potřebuju stihnout nákup. Hrůza, jak je brzo tma v listopadu.“

„To mi povídej. Mám z toho, Jirko, někdy těžkou hlavu.“

„Vím, že jo.“ A díval se na šálu, kterou teta háčkovala. Její oblíbená činnost při televizi, kterou má puštěnou vždy nahlas, ačkoliv její sluch funguje téměř na výbornou.

„Jsem ráda, že ses zastavil. Vždycky tě ráda vidím.“

„Zase přijedu. Dávej na sebe pozor.“

Vstal, dal tetě pusu a vyrazil směr domov. Pár kilometrů tmou po silnici, kde už nebyl téměř žádný provoz. Pustil si rádio a poslouchal pohádku pro děti na dobrou noc. Docela mu to k jeho rozpoložení pasovalo. Trocha lidského pohlazení nezaškodilo. Nakoupil si u Vietnamců blikající žárovky do oken. Vánoce byly ještě daleko, ale jemu dělá dobře do nich koukat a nemyslet na nic těžkého. K tomu si koupil dvě žárovky do solné lampičky, kterou dostal od Moniky. Prima záležitost. Další její cenná maličkost.

Našel volné místo k zaparkování pouze před poliklinikou. Před bytovkou bylo jako obvykle večer plno. Každá rodina už má zpravidla více než jedno auto. Určitá daň za „pokrok.“ Ještě se trochu prošel v dešti. Má to rád a do bytu, kde ho nic nečekalo, se mu ještě příliš nechtělo. Doma si pak dal při svém oblíbeném seriálu studenou večeři. Chleba se sýrem a hořčicí. To mu stačilo. Sedl si k počítači a podíval se do emailové schránky, jestli mu neodepsali z televizí stran práce. Odepsali. Vcelku vstřícně, nadějně … tak kéž by. Pil teplý čaj a v něm měl trochu slivovice od táty. Aspoň něco z jeho strany. Pro ty dny měl jeho telefon zablokovaný. Přemýšlel, zda ta posilovna a práce v ní by mohla vyjít. Neměl z toho špatný pocit. Majitel zněl vcelku sympaticky. Nechá se překvapit a uvidí. Něco by chtěl zkusit a půjde tomu naproti. Vzápětí popustil uzdu fantazii a začal prsty kmitat po klávesnici.