Dovolená

Vyjedou časně ráno. Čeká je dlouhá cesta a chtějí dorazit na místo ještě týž den. Chorvatsko -  Tučepi. Místo kam jezdí od svého raného dětství. Místo, které si zamiloval a kde se cítí jako doma, přestože to domov v pravém slova smyslu není. Dívá se do ubíhající krajiny a při tom pouští trable z hlavy. Alespoň se o to snaží. Spustí program, kterým chce vymazat viry. Čistí mozek jako si tu a tam čistí počítač. Aby fungoval lépe a rychleji, aby byl v kondici. Jeho bratr za volantem má puštěnou svou oblíbenou stanici – hity osmdesátých let, hity mládí. Songy, z nichž mají jeho dva synové srandu. Hlavně ten starší, který sedí na místě spolujezdce a může se u některých šlágrů potrhat smíchy.    

Tři hodiny jízdy a jsou na hranicích. Žádné zdržení, žádné formality, frčí se dál. Pamatuje si tu úzkost, kterou míval v dobách totality na celních přechodech jako kluk. Cítil strach z táty i mámy. Nikdo předem nevěděl, co se stane. Bude buzerace, nebo to proběhne hladce? Táta uměl jednat. Každého celníka s malým dárkem v záloze ukecal. Je rád, že se tohle změnilo. Ano, cítí se v ten moment docela svobodný.

Na hranicích ještě zastaví u benzinky a koupí si něco k jídlu a pití. Potká hezkou slečnu, podle ohozu zjevně míří také na jih. Sluší ji to a co teprve až pojede opálená zpátky. Jen tak si prohlíží lidi a nasává studený vzduch. Dívá se na dálnici a vidí pohyb. Je to pohyb, který ho paradoxně uklidňuje. Snad proto, že je v tu chvíli jeho součástí.

Záhy nasednou do vozu a frčí Rakouskem směrem ke Slovinsku. Rakousko na něj působí, tím jak je vymydlené, trochu studeně. Docela se mu líbí, ale žít by v něm nechtěl. Alpy jsou fajn, ale jeden dva týdny lyžování mu stačí. Chorvatsko to je docela něco jiného. To je z jeho pohledu díl exotiky, díl tajemství, díl vzduchu, který je jiný než doma. Bratrovi kluci se mezitím dají do řeči, zatímco jemu do řeči příliš není. Čistící program má pořád spuštěný. Virů je dost, je potřeba je dostat pryč. Bratr si dá řízek a tváří se spokojeně. Má těžkou práci a dovolená je pro něj především voraz, odstřihnutí ode všeho. Alespoň na pár hodin, než otevře internet a svou mailovou schránku, než mu někdo zavolá, že něco potřebuje, než ho někdo vyruší, že je v práci malér, který z vozu musí řešit. 

Na Slovinské hranici jsou nuceni předložit pasy. Celník se tváří nepřívětivě, ale celé to trvá pár sekund. Pasy celník hned vrátí, zasalutuje a my frčíme dál. Cítí radost, že se jeho oblíbená destinace blíží. Těší se na pivo u pláže. Na víno i na místní speciality. Na místa, která zná jako své boty, aby je viděl znovu a cítil z nich to co dřív, když tam běhal jako kluk. Jedou po dálnici dost drahé na to, aby v ní stáli v koloně, ale je to tak. Nic se nedá dělat. Vezme si papír a píše námět k filmu, který ho napadl. Scenáristika je řemeslo, ale taky druh vášně. Buď to člověka baví, nebo ne a jeho to baví moc. Snaží se uspět. Je to sen i cíl zároveň.

Když dojedou k Chorvatské hranici, všeho nechá a už se jen dívá z okna. Čistící program v hlavě začíná mít blahodárné účinky. Trvá to déle než jindy, ale pořád funguje. Najednou se spustí déšť. Provazy vody způsobí, že auta jedou krokem. Stěrače ani nestačí odstraňovat přívaly vody. Trvá to do chvíle, než se dostanou víc na jih. Tam už začne svítit a hřát slunce. A záhy je na dohled moře! Už v tom není ten prvotní úžas, co míval, když je otec k němu vyvážel, protože uměl získat devizový příslib. Povolenku z dob komunismu vycestovat někam jinam než do spřátelených zemí Varšavské smlouvy. Ale díl chvění a radosti z pohledu na moře je v něm stále.

Po dvanácti hodinách jízdy jsou na místě. Ubytují se u lidí, které zná od svých tří let. Vítají se a je v tom spontánnost a bezprostřednost. Radost, že se po roce zase vidí. Dostanou rakiji – místní pálenku, nejprve jednu, pak druhou. Sednou si s nimi na terase a hovoří. Jde to, chorvatština je blízká češtině a něco se za ta léta naučili. On ale stejně víc poslouchá, než mluví. Má to tak, mluvení není jeho silná stránka, ale i to mlčení si vedle lidí, s nimiž je mu dobře, dokáže užít. Stačí mu v dané chvíli tiše sedět a lidi kolem sebe v radostném opojení sledovat.

Pak se pustí do vybalování věcí. Jde to ráz na ráz. Už se těší k moři. Do hospody na první pivo a na teplou večeři. Poznává místní. Stále tíž, co vynášejí odpadkové koše, co prodávají ve zlatnictví, co prodávají pop corn nebo zmrzlinu v plážových restauracích. Jsou tam. Jako každý rok. Je to jejich práce. Místo a čas, kde oni musí vydělat peníze, aby měli z čeho žít, až skončí sezóna. Až se Češi, Němci, Slováci a další vrátí domů a budou čekat na další léto.

Ten první večer se posadí na molo a dívá se na horizont přes klidnou hladinu moře. Poslouchá nárazy vody do navezených kamenů. Chvíle klidu, na kterou čekal. Snaží se ji do sebe vecpat, aby mu co nejdéle vydržela, aby ji byl plný jako džbánek dobrého vína, které jde člověku v rozumné míře k duhu. Každý rok to tak dělá a každý rok se snaží, aby to bylo stejné. Líbí se mu, když se některé pocity opakují. Když je zažívá znovu. Když má možnost vrátit se a na to dobré vzpomínat.

V noci dorazí matka s otcem. Dopraví se na místo letecky. Jsou léta rozvedení, ale na dovolenou s nimi táta zase jezdí. Pro něj je Chorvatské Tučepi druhý domov. Jedna z mála věcí, kterou by s otcem mohli mít společnou. Sednou si všichni na terasu, otevřou si víno od místních a s pohledem na moře ho vypijí. Jsou pohromadě. Jako rodina - máma, táta, brácha a on. Tak to dřív bylo, ale už dávno to tak není. Už má každý svůj život. Je to fakt, se kterým se nedá nic dělat a nemá smysl se tím ani zabývat. Dovolená je k tomu, aby člověk chvíli neřešil, co nemůže změnit, aby si dal do nosu, aby se dobře napil a najedl, aby poznal nové lidi, aby pohledem zavadil o místa, z nichž načerpá sílu, aby se zklidnil a byl happy. I proto vyrazí druhý den časně ráno společně s bratrem a jeho dvěma syny na kole podél pláže, aby koupili v nejbližším přístavním městě čerstvé ryby a dali si při východu slunce své první opravdu silné, ale výtečné kafe.