Docela obyčejný prima den

Po delší době si dal pár koleček na nově zrekonstruovaném atletickém ovále. Před tím se stavil na pivo s kamarádem. Nebyl s ním zrovna moc výřečnej. Spíše se mu chtělo jen tak sedět a přemýšlet.

Říkal si, jestli tím svého kámoše trochu neotravuje. Nemá ty „koule“ a drajv, je spíše zatažený do sebe a jen někdy vytasí svou výřečnější zbraň – uvolní se, odváže se a je na vlně radosti nebo čehosi, co ho povznese.

Po třech čtvrtkách na dráze si sedl na tribuně a sledoval všechno kolem. To místo ho něčím fascinuje. Jakoby tam pro něj byla dobrá energie, nebo se tam jen schovává před světem, který je na něj někdy příliš hektickej, zalidněnej, doslova hustej, provozem, pohybem, zvukem. Na ovále má před sebou převážně sportovce. Vše zavání relativním klidem, pořádkem. Může jen tak nerušeně sedět a nemít pocit, že by měl taky jet tím imaginárním „rychlíkem.“ Kam se to všechno šine, žene, proč vlastně? Systém … je tak nastavenej, nejlépe letět tryskem a s nadzvukem, to snad musel vymyslet nějaký blázen.

Vstal a šel zpátky na nově položený tartan. Díval se před sebe, viděl několik maminek s kočárkem, caparty na průlezkách, koulaře, oštěpaře, překážkáře. Pomalu se dal do klusu a sledoval jen dráhu, ve které běžel. Dýchal pravidelně. Stupňoval tempo až k cílové rovince. V ní už běžel na plný ceres. Za cílovkou v předklonu se vydýchal a sedl si na nový pažit fotbalového hřiště. I by si začutal s míčem, ale nikdo nikde. Možná si po tom všem ještě zaplave. Pár bazénů tam a zpět a pak se pěkně propotí v páře a domů pak pojede pomalým tempem na kole. Den se už prodlužuje a za světla to stihne docela v pohodě. Jen ten kopec na závěr. Tomu říká relaxační den. V hlavě ho ale drží i práce. Píše a zrovna nemá vhodný námět na stole. Téma, příběh, který by chtěl rozepsat do scénáře. Něco, co by ho chytlo za srdce.

Určitě něco přijde a pak se do toho zase zakousneš, slyšel kolikrát od mámy a někdy si ta slova od ní připomene. Když seděl na tribuně po dalším kole na ovále, zastavila blízko něj neznámá žena. Taky si dala běh a zničehonic se objevila na schodech. Protahovala se a měl ji na dohled. V legínách jí to seklo a celkově působila docela klidně, vyrovnaně, sebevědomě. Trochu se uvnitř rozechvěl, aby to zahnal, vzal si z batohu láhev a napil se. V duchu si říkal, má s ní dát ze slušnosti řeč, podívat se jejím směrem, když budeš o všem tolik přemýšlet, nic se nestane a odejde, kámo, tak zaber, vždyť o nic nejde, jen o kratochvíli čehosi, ale ne. Mlčel, koukal se na ovál a tu ženu vnímal jen tak bokem, jakoby ona čekala, zda se k něčemu odhodlá nebo ne. Jakoby vnímala, že už dlouho žádnou ženu neměl, že mu schází nejen slovo, ale i dotek. Když se nadechnul, že teda něco zkusí, ohlédnul se a viděl, že už žena vybíhá po schodech a odchází pryč. Tak a máš šmytec. Hans. Tak mu říká jeden kamarád v sauně. Je od rány a docela si v něčem seděj. Zrovna ho viděl jít s partou dětí z tréninku v házené. A vedle něj šla i jeho nová přítelkyně. Tuhle mu řekl, když se svlékal v šatně – „Hans, nevěřil bys, ale hádej, kdo mi udělal tohle.“ A ukázal na zarudlou ránu na pravém rameně. „No vona, člověče, při tom, chápeš?“ Usmál se a byl s tím naprosto v pohodě. Jako někdo, kdo je čerstvě zamilovanej. Byl v ten moment až chlapecky průhlednej a autentickej.

Když viděl na velké digitální tabuli, že padla šestá hodina, vstal a rozhodl se pro výšlap. Z města nejprve lipovkou, která nádherně kvetla a pak hurá na asfalt. Deset kilometrů dlouhá cesta. Hlava byla docela vyklidněná, jen ta promarněná příležitost s neznámou ženou ho trochu uvnitř štvala. Ne proto, že by z toho snad mělo být něco extra, ale pro tu určitou jeho nemohoucnost, která ho zase limitovala. Ta ho žrala.

Šlapal do kopce a hledal to své téma, do kterého by se dokázal naplno zabrat. Tuhle mu paní napsala k povídce na blogu, jak se jí líbila a ještě při tom ocenila film, k němuž napsal scénář. Leckdo by mu řekl, za to si nic nekoupíš, ale jemu to, kdy se zrovna díval s cappuccinem v ruce přes sklo na lidi v bazénu, udělalo radost. Upřímnou a neočekávanou. Hezky se to sešlo. To si zase za prachy nekoupíte vy, tak by třeba reagoval, pakliže by nebyl ticho.

Pod vrcholkem kopce ještě na moment zastavil. Napil se a zaposlouchal se do zpívání ptáků. Šveholili a on tam na ně a s nimi byl při západu slunce docela sám. Prima!

Doma si dal sprchu, ohřál si večeři a pustil televizi. Sledoval oblíbený seriál a pak jeden zábavný pořad na odreagování. V půlnoci ležel příjemně utahaný v posteli.

Díky, utrousil v tichosti a z vděčnosti za relax den, který se nachýlil ke konci.