Dočasná pěstounka

Rozhodla se, že ty dvě holky, sestry, bude „adoptovat.“ Musela, nechtěla je v tom děcáku nechat. Už tak to měly do budoucna od biologických rodičů, kteří je odložili, zavařené.

Možná víc, než dokáže i coby zkušená přechodná pěstounka predikovat.

„Těm holkám chybí láska a v tom děcáku jim ji nedaj,“ řekla příteli, s nimž byla na začátku a ještě vůbec netušila, zda jim to bude fungovat.

„Je to obdivuhodný, ta odvaha se kterou do toho jdeš. Vnímám ale, že víš moc dobře, co děláš.“

Ano, věděla to a ví to, poslouchá v tomhle své vlastní srdce, radí ji intuice a do toho má vycepovaný rozum a nenechá se, aby ji jen tak strhly emoce. I když se má někdy co držet, mít je na uzdě. Zejména když vidí, jak to v tom děcáku funguje, nebo spíše nefunguje. Ta atmosféra tam je tísnivá nejen pro více citlivého jedince. Agáta a Mia, tak hezká jména od rodičů dostala. Jak je mohly jen tak nechat někde pohozené, jako odpad. Ale už tohle neřeší, pitomce, sobce, jede po své ose a moc si nepřipouští, co kdo o ní řekne. Na to jedním slovem už dávno kašle.

„Když za nimi přijedu, skočí na mě a nepustí se mě. Ta mladší už se otevřela také, obtížně se loučí, jindy byly obě hned odpojené. Teď už vnímají city ke mně.“

„To je dobře, ne?“ zeptal se jí přítel.

„Ano i ne. Ještě ty holky nemám přiklepnuté. Bude to delší proces, soud, kam budu muset a ten teprve rozhodne, zda mi je svěří do dlouhodobé pěstounské péče.“

„Jaké aspekty v tom hrají roli?“

„Sociální, psychologické, mé zdraví, mé příjmy … je toho hodně. Ale tím, že jsem dočasná pěstounka a pár dětí už jsem předala do dalších rodin, mám ty dveře docela otevřené. Neměl by nastat žádný zásadní problém.“

Přesto měla oprávněné pochybnosti. Ty holky, poraněné a čisté duše, si k ní po pravidelných návštěvách nacházely cestu, pouštěly si ji stále více k sobě, do sebe. I to byl důvod, proč si je nikdy nevzala domů, nechce je zcela zlomit, kdyby systém šel proti ní a zhatil její plán – mít je za svoje.

Seděli s přítelem vedle sebe, pili víno a dívali se na milý český film – Léto s kovbojem. Smáli se a užívali si vzájemnou blízkost, jako dvě čerstvě nalezené duše, které si dávají něco, co jim scházelo. Petr byl a je pro ni stále v něčem nečitelný, takový Petr Pan, který se bojí přijmout mužskou, dospělou roli. Bez ní ale ve vztahu jakémkoliv neobstojí. Musí to přece vědět, tak proč se toho svého „chlapectví“ tak drží. Četla jeho knížku, nalézá tam odpovědi, ale někdy … někdy to v Petrovi zajiskří tak, že ji to samotnou překvapí a má pocit, že by k nějaké příznivé změně mohlo dojít. Nechá to být, nesmí na něj tlačit, musí sám vědět, kudy a jak chce jít. Má ji ale rád, to vnímá všemi deseti. Navíc dříve učil malý děti, i ty hendikepovaný, chtěl se jet na holky podívat s ní, byl zvědavý, jeví zájem, ale jistě má i velké obavy. Skrývá je, nemluví moc o nich, přesto je v tomhle dost průhledný.

Drží se za ruce, umí spolu i mlčet, když na to přijde. Anebo je to ona, kdo mluví a on poslouchá, pokud někam neunikne, což se Petrovi děje a někdy ji to vytočí do vrtule. Petr se pak omlouvá, ale je pozdě, dostane chlapec lekci a nic mu podruhé nezopakuje. I kdyby se na hlavu stavěl, jedině tak si to zapamatuje.

Po filmu mu ukáže poslední fotky s holkami. Blbli na dětském hřišti a užívali si.

„Je na nich vidět, že jsou něčím zlomený,“ poví Petr.

„Jo, to je bez diskuze, v očích poznáš, že nejsou ready, proto bych jim ráda dala šanci na lepší život tady.“

Už pro ně koupila i postel, dětský pokoj mají připravený. Útulný a se vším, co malé holky do začátku v novém prostředí potřebují. Bydlí sama na malé vesnici v dřevěném zrekonstruovaném domě. Navenek působí téměř nuzně, ale uvnitř je vybaven vším komfortem, až je z toho člověk překvapený.

„Schválně to nechávám zvenčí takové, aspoň mi to tu nikdo nevykrade.“

Ona si nepotrpí na to, jak působí její majetek navenek. Je jí to ukradené. To na ni Petr taky miluje, jak to má všechno odlišně nastavené, jak je to u ní vše neokázalé, samozřejmé, lidské. Dům plný zvířat, pes z útulku, koťata, želvy, andulky na zahradě … všechno k ní přilne a ona si při tom všem drží spontánně a setrvale i svou autoritu, sílu, komfortní zónu, za kterou se hned tak někdo nedostane.

Průběžně si dají u vína pusu. Petr kouká znovu na ty fotky holek a ona přemýšlí, co se mu při tom honí hlavou. Má až moc citlivou náturu. Určitě je tam toho hodně. Neřekne ale ani slovo. To spíše napíše povídku, napadne Katku a usměje se u toho. Vnímá ale, že má jeho podporu. Petr ví, že to jde u ní všechno moc hluboko a že nemá smysl jí mluvit do něčeho, co je pro ni osobní a niterná záležitost. Ani vlastní matka Katku nechápe. Jsou spolu chvíli a už ji ponižuje.

„Zasloužíš si přece její úctu a respekt. Při tom jaká jsi, co děláš, jak to máš v sobě nastavené.“

„Jsem jiná. Odmalička mě decimuje. Proto jsem se odstřihla a nepouštím ji moc k sobě.“

„Ono to asi někdy jinak nejde. Viz můj otec. Ten náš vztah to je taky kapitola sama pro sebe.“

Možná i to je spojuje, jakoby byli oba něčím „vymknutí“ směrem k některým lidem a jeli si to svoje navzdory všem.

„Máma teď bude slavit osmdesátiny a vůbec nevím, co bych pro ni mohla provést. Jakmile něco navrhnu, hned se vymezí a distancuje. Ona je hrozný introvert a při tom se chová současně zle a dominantně.“

„Tak ji nedovol, ať si na tebe vyskakuje. Třeba bys ji mohla postavit neočekávaně před hotovou věc. Něco vymyslet a neptat se, zda chce či ne. Mysli při tom primárně na sebe, že to děláš pro svou vzpomínku, kterou si pak sebou poneseš.“

„To zní dobře, Petře. Já už se rozdávala dost dlouho, taky bych ráda dostala něco málo zpět.“

Dívala se při tom na přítele a on věděl, že to by měla být mj. jeho role. Bude toho schopen? Ptá se ona sama sebe a Petr to při své empatii vnímá a opět nic směrem k tomu neřekne. Ví, že ji miluje. Spadl do toho docela rychle, což se mu obvykle neděje. Obejmou se a políbí se.

„Dříve si líbal lépe.“

„Ta tvoje přímočarost, Káťo, někdy trochu uber.“

„Ani mě nenapadne.“