Být chvíli sama

Je jí čtyřicet a má prakticky všechno, co mít chtěla. Prima manžela, dvě děti /možná by do třetice vyšla holka, ale při svém věku už má přece jen trochu strach/, mají hezký dům téměř uprostřed lesa, má fajn práci, která ji baví..

/je učitelka/, peníze díky Jirkovi nemusí počítat, v pravidelných intervalech poznávají kus světa, má taky bezva psa, kterého jí v dětství otec zakazoval, zkrátka si Lenka nemůže stran toho na nic stěžovat. A navíc je při svém věku vcelku zdravá, figura jí i po dvou dětech příliš nezradila, chlapi po ni pořád koukaj! Ne že by si toho snad nevážila. Přesto je s něčím uvnitř nespokojená. Schází ji někdy jiskra, něco chybí a nedokáže to pojmenovat.

Ve dvaceti se vdala. Tak brzo věc nevídaná. Matka jí to nejvíc vymlouvala, ať neblbne a nespěchá, že láska za pár měsíců pomine a co bude pak? Láska nepominula. Stále trvá. Ani neměla myšlenku na to, že by kdy Jirku opustila. Co má ale dělat s tou zapeklitou a vtíravou myšlenkou, že není všechno ok. Někdy v takových chvílích sedne do auta a jede nakupovat. Kreditní karta je od Jirky vždy dost naplněná. Ona sama učí proto, že by ji doma jen tak sedět netěšilo a hlavně to vždycky chtěla. Při nákupu se sejde s jednou kamarádkou, zajdou na kafe a popovídaj. Vyslechne si, jaký je její manžel magor, jak pořád někam spěchá a ona je často sama. Že by si třeba našla pro povyražení i letmou známost, aby si trochu užila a nenechala život plynout jen tak.

„Ty by sis to nevyčítala?,“ zeptá se Lenka.

„Ne, proč? Kamil mi taky zahýbá. A co je primář, tak po něm sestry jdou a někdy i přímo přede mnou. Dokážou někdy nechutně provokovat.“

„Já bych tohle nemohla.“

„No jo, když ty jsi dvacet let šťastně vdaná a máš s Jirkou vystaráno. On tě má rád, stačí se na něj, když jste spolu, podívat.“

„Není to vždycky idylka. Zrovna teď mám pocit, že bych ráda něco podnikla, ale nevím co.“

„Máš na mysli nějakou nepravost? To bys přece Jirkovi neudělala.“

„Ty jsi skvělá, Andreo. Sama tady kuješ plány, jak si najdeš pro povyražení zajíčka, a mě bys za totéž pomalu soudila.“

„Protože vy jste docela jiná záležitost. To se nedá porovnat. A hlavně Jirka ti předpokládám neulítává, má tebe a stačí mu to. Kamil, kdyby obskočil tucet žen za rok, bude mu to málo.“

„Asi i proto dělá porodníka.“

„To má být vtipný, Lenko?“

„Samo, Andreo! Přece jsi věděla, koho sis vzala.“

„No jo, to jsem věděla, protože jsem ho milovala.“

„A teď?“

„Teď bych se nejraději rozvedla a začala nanovo. Ale to je moje starost. Mě spíše zajímá, co tobě přelétlo přes nos? Nikdy sis za tu dobu, co se známe, na nic nestěžovala.“

„To je právě možná ono. Jsem tím sama zaskočená. Ani jsem o tom s Jirkou ještě nemluvila.“

„Ale o čem sakra?“

„Že mě asi přestal bavit ten konzumní a trochu stereotypní život.“

„Co prosím?“

„No prostě bych ráda něco změnila. Nevím jak a nevím co, ale jak teď mám všechno, tak mám pocit, že to důležité mezi tím se někam ztratilo.“

„Co je to?“

„Možná prostá radost ze života. Mně se ráno kolikrát ani nechce vstávat a kdybych nemusela do práce, postarat se o děcka, nevím, co bych dělala. Asi bych se unudila, možná bych začala i chlastat. Někdy je mi nevýslovně smutno, přitom ani nevím proč.“

„Tobě chybí adrenalin no. Čtyřicet ti bylo, tak máš strach, jestli přijde ještě něco novýho, zajímavýho. Být v zajetých kolejích, i když jsou ze zlata, asi není to, co sis představovala. Někdy to je spíš překážka.“

„Tak za prvý, věk bych do toho netahala. A o kolejích ze zlata bych asi taky nemluvila. Prostě jsme s Jirkou lépe situovaná rodinka. Spíš je to pocit, kdy máš navenek téměř splněno, máš, co sis vysnila, ale uvnitř je stejně díra, kde je zima a tma. A teď co dál? Budeš sedět jako kvočna a čekat na vnoučata, nebo máš ještě nějaký vlastní plán?“

„No a máš? Mluvíš hrozně v hádankách.“

„Protože nemám jasno v tom, co se vlastně stalo. Kluci odjeli na tábor. Jirka je služebně v USA. Mám doma jen psa, tak jsem s ním šla do lesa. Brzo ráno. Byla to nádhera.“

„Povídej mi o tom. Já v lese nebyla … no pár let už uběhlo.“

„A to je právě ono!“

„Co jako?“

„Najednou jsem vnímala něco, co mi roky unikalo, co mi v tom zmatku okolo ani nedošlo. Že mi chybí docela obyčejné věci, že nechci být zahlcená pitomostmi a přitom, když je problém, tak si něco nového kupovat. Další krám, abych se hodila na chvíli do pohody a nebyla out.“

„Dělám to taky tak. No a?!“

„Jenže já už tak svou schízu řešit nechci! Je to na nic! A pořád dokola! Stačí málo, stačí vyjít za roh, udělat něco jinak, protože tě k tomu přimějí okolnosti, a zjistíš, že na konci toho všeho může být světlo, které ani neočekáváš.“

„Na mě je ho tu až dost. Hele, možná by sis, Lenko, měla zajít k psychiatrovi a trochu si s ním popovídat.“

„Díky, netřeba. Nechme to! Já už dneska nakupovat stejně nehodlám. Nemám ani šajn, za čím a pro co bych šla. Pofrčím domů a uvařím si něco dobrého.“

„Jsem myslela, že zajdeme do čínský restaurace na něco echt ostrého.“

„Promiň, Andreo, ale já si chci jít dnes po svých. Čau!“

Lenka vstane, zaplatí sobě i kámošce kávu a má se k tomu hned zmizet. Andrea jen zírá a nechápe, co se s její kamarádkou od střední školy stalo. Lence se ale nic dál vysvětlovat nechce. Řekla toho až dost.

Doma si uvaří rýži a k ní si dá párek. Mohla by si objednat sushi, ale nechce se jí zbytečně utrácet jenom proto, že má tu možnost. Sedne si pak na gauč a dívá se do zdi. Vzpomínky ji zavedou k babičce. Jak ráda k ní jezdila na prázdniny na statek. Pořád tam byla nějaká práce, ale ona se tam cítila šťastně. Běhala kolem slepic, pak s babi na pole, trávily spolu i čas na louce a někdy jen tak seděly uprostřed kopce a dívaly se před sebe. Všechno bylo pravdivé, přirozené. Večer vždycky padla do postele a ve vteřině usnula a probudil ji kohout na dvoře. Vyběhla ven a nevěděla, co dříve. Mohla se vykoupat v potoce, mohla se projet na kole, mohla si natrhat maliny na zahradě, mohla si dát králíka do náruče. Mohla milion věcí a každá z nich měla něco do sebe. Všechno bylo po ruce. Obyčejný svět, který snad každá malá holka miluje, dokud se různými okolnostmi nezavře.

Zalesknou se jí očí při tom návratu zpět. Co to s ní sakra je? Kde se to v ní najednou bere, ten pocit, že je něco špatně? Nemá přece důvod, trápit se. Má snad zavolat přes oceán Jirkovi, aby si taky myslel, že blázní a měla by jít hned za terapeutem? Vnímá, že si tímhle musí projít a že k tomu tu svou dočasnou samotu taky využije. Zkrátka jen vytahuje kostlivce ze skříně.

Večer si pustí televizi. Nechá se chvíli bavit romantickou komedií. Nic nejde do hloubky. Vše leští povrch, aby byl nablýskaný. A to je to, co jí asi chybí, třeba oprýskaný starý nábytek, vůně dřeva na dvoře, zvuky domácí havěti a čerstvě snesená vejce ve slámě. Páni, kolik času jenom trávila coby holka sama na půdě.

V ten moment dostane nápad. Ráno zvedne kotvy. Vezme psa, sbalí pár věcí a vyrazí autem někam rovnou za nosem. Nemusí sedět přece celý víkend doma a čekat, až se vrátí manžel a děti a bude mít zase každodenní šrumec. Chce ten čas využít pro sebe. Jede si časně ráno po své ose, dálnicím se vyhne, ani netuší, kam dojede. Pes sedí na zadním sedadle a dívá se před sebe. Tichý společník, který se neptá, vše akceptuje a důvěřuje. Lenka drží volant a vnímá, že se rozhodla správně. Konečně si chvíli dělá opravdu to, co chce! Vzpomene si na Andreu a napadne ji, co by udělala ona na jejím místě. Zastavila by tomu mladému stopaři s krosnou na zádech a vyzkoušela by své zbraně lovkyně? Ona jede dále a s trochou výčitky mladíka ve zpětném zrcátku sleduje.