Bezva pokec

Bývalého spolužáka potkal zcela náhodou před základní školou. Zrovna vyprovázel svého syna. Tak to je mazec, napadlo ho. Nezdálo se mu to být tak dávno, co tam běhávali s aktovkou na svých zádech. A ejhle šmitec, nová generace!

„Čau, chlape, poznáváš mě?“

Ten obtloustlý „kluk“ na něj zíral a očividně netušil, která bije. Zatímco on si byl jistý hned. Už jen kvůli té jeho robustní postavě a velké bílé pihami poseté hlavě. Tím to měl taky usnadněné.

„Libor Hájek!,“ přiznal se.

Ten hromotluk šel k němu blíže. Prohlížel si ho a za moment bingo! V očích se mu rozjasnilo!

„Ty vole, kolik let jsem tě neviděl?“

„Přes dvacet.“

„Co tu děláš, do háje?!“

„Přijel jsem se podívat na místo, kde jsem strávil pár docela milých a příjemných let.“

„Milých? Vážně? Byl jsi tu, pokud se dobře pamatuju, samý průser!“

„V tom to právě bylo báječné, Luďane!“ (tak mu říkali ve třídě)

Luděk na něj zíral podezřívavým a trochu přidrzlým pohledem. Dělá si z něj ten „kluk“ prdel, nebo to myslí vážně? Jak to měl sakra po těch letech vědět!

„Člověče, jsem z tebe dost vyjevenej. Působíš na mě moc slušně!“

„Zdání klame.“

„Kde vlastně teď existuješ?“

„Bydlím kousek od Českého ráje.“

„Tam jsem byl na dovolené. Je tam krásně! Zdržíš se?“

„No jo, chci si tu zavzpomínat, vrátit se, být chvilku v klidu a v pohodě.“

„To ti tady šlo docela dobře. Všechny jsi tím vytáčel. Zejména některé učitele. Ty už tam ale nenajdeš.“

„O ně mi nejde. Spíš jsem si říkal, jak by bylo fajn potkat někoho z lavice. A potkám tady tebe!“

„Nejtěžší váhu na celé škole. Jak vidíš, snažím se to držet.“

„Patří to k tobě, Luďane. Co si sednout chvíli někde? Přece se hned po takové době nerozejdeme.“

Při té představě bylo Liborovi najednou mizerně. Emoce nikdy nedokázal držet na uzdě, a to ve všech směrech. Patřil do té škatulky nazývané zlobivé dítě. Možná by měl i nálepku ADHD, nevyrůstat ve škole o x let dříve.

„Tak jo. Mám šichtu až odpoledne.“

„Kde makáš?“

„Na lince ve fabrice! Hlava by mě neuživila, tak holt musí ruce.“

Vzdálili se škole. Když před sebou spatřil dva mohutné kaštany, zastavil se.

„Páni, jsou tu stále!“

„Co sis myslel?“

Nejraději by na jeden z těch kaštanů vylez, ale nechtěl se za bílého dne chovat jako blázen. Nicméně ho to všechno nakopávalo docela vydatným adrenalinem. Jako když lezl poprvé na feratě.

Sedli si v hospodě čtvrté cenové proti sobě. Objednali si turka, ale rovnou k tomu i s malým rumem.

„Čím seš?,“ zeptal se ho Luděk.

„To se drž, nebo spadneš pod stůl,“ odvětil mu Libor ve správné předtuše, že to jen tak nespolkne. „Byl jsem deset let učitelem.“

Luděk na moment ztratil řeč a toho ruma kopnul hned.

„Ty? Blbost! Vždyť jsi … s žádným učitelem nikdy nevyšel.“

„S jednou účou jo. S tou ve druhé třídě. Přišla k nám rovnou po fakultě. Pamatuješ?“

„No jasně! Ale ty ses pak učitelům vzpouzel a neříkej, že rebel jako ty stál někdy na jejich místě!“ Libor seděl a mlčel a kopl do sebe svého ruma také. „Nevěřím ti. To prostě není možné!“

„Důkaz nemám, ale vážně, čestné pionýrské! Nebo spíš skautské!“

A ukázal mu dva vztyčené prsty, symbol jejich chlapecké přísahy, kterou nikdy coby kluk neporušil.

„Tak jo, ale představit si tě, jak učíš, to mi fakt nejde.“

Luděk působil svým naturelem pořád stejně. Nezměnil se tolik po těch letech. Ta jeho nenucenost, spontánnost, přímočarost, určitá hrubost dělala Liborovi fakt dobře. Cítil se s v jeho blízkosti naprosto uvolněně.

„Co si dát, Luďku, ještě jeden rum do druhý nohy?“

Luděk se podíval na hodinky.

„Ve dvě mám být u píchaček, tak to snad do té doby metabolismus zpracuje. Jinak mě máš na svědomí!“

Dali si další rum a seděli a povídali. Bylo o čem. Třeba o tom, že Luděk má dvě děti, manželku a je vcelku spokojený. Libor mu zase řekl, že on je sólo, bezdětný a ukotvený ve vlastní trochu uzavřené existenci. Při loučení se dokonce i obejmuli. Dali si na sebe číslo. Kdoví, zdali si na něj někdy zavolají, ale to nebylo důležitý. Důležitý bylo, že si padli do noty, že měli vůči sobě něco na srdci a srdečný to bylo, možná až příliš na tak krátkou chvíli, která se chýlila ke konci.

„Příští rok by měl být sraz naší třídy, tak se na něm doufám ukážeš,“ řekl Luděk.

„Kdoví, co bude. Pozdravuj ode mě ostatní každopádně. Hádám, že tu pár spolužáků ještě vegetuje.“

„Někteří zůstali, jiní se odstěhovali, ale třeba jen kousek. Neboj, tohle si nenechám pro sebe, že jsem potkal našeho třídního průseráře. Ale i moc fajn kámoše!“

„Třeba na to někdy něčím navážeme.“

„Dva rumy po ránu … to je cajk, ne?!“

„No jo, máš recht.“

A díval se při těch slovech kolem sebe, kde se mu rojila hromada vzpomínek. Luděk odešel a on se jen rozhlížel a nadýchával ten prostor, ty ulice, kde jezdíval i na svém prvním kole. To byl teprve zážitek.