Rusáci nás v pětačtyrycátém osvobodili. Ne, že ne. Kdo to popírá překrucuje dějiny

Tehdejší ČSR byla od německých okupačních hord osvobozena 9. května 1945. Většina byla osvobozena Rudou armádou, 1. československým armádním sborem a rumunskou armádou. Západní část osvobodila spojenecká armáda v čele s USA.

Pamatuju si, jak jsme svého času, v době, které se dnes říká „hluboká totalita“, byli tehdejším politickým vedením, (sdruženým do tehdejší „jedině správné“ Národní fronty), tehdejšími historiky, různými ideology, tehdejšími Foltýny a jinými uvědomělými občany, přesvědčováni, že naše republika byla osvobozena Rudou armádou po boku s jednotkami generála Svobody. Samozřejmě, za přispění široké kulturní fronty i pracující inteligence. Žádní Američané, žádní západní českoslovenští letci v RAF, ale vlastně ani žádní Rumuni.

Nikdy jsem nevěřil, že se v mém poměrně krátkém životě lidském, ocitnu v situaci, která mi tuto dobu zamlčování a překrucování dějin víc než připomíná. Dobu, kdy ideologie zvítězí nad fakty a nové generaci se bude předkládat historie dle výkladu nových „vítězů“, nové Národní fronty a nové „jedině správné strany.“ No a ten, kdož nebude pevně a neochvějně stát za touto „jedině správnou stranou“, bude nepřítelem státu, socialistického...pardón – demokratického zřízení a bude hoden toho nejhlubšího opovržení všech „správně smýšlejících demokratů“. Kterými jsou samozřejmě jenom ti, kteří vidí svou budoucnost pouze s „Evropským socialistickým svazem“ na věčné časy a nikdy jinak a v pevném ukotvení v řadách nikoli Varšavské, ale tentokrát pro změnu „Severoatlantické smlouvy“. Tedy ti na té SPRÁVNÉ STRANĚ barikády. Stejně jako tenkrát.

Německá nacistická okupace měla na svědomí na území Československé republiky statisíce životů našich občanů. Další nezjištěný počet obětí zemřel na následky mučení a zranění po skončení války. Němečtí „protektoři“ měli pro naše národy připraveno tzv. „Konečné řešení české otázky“. Na rozdíl od toho židovského, bylo přecejen o něco „humánnější“. Část národa, s tím správným rodokmenem, tedy s osvědčením, že nedošlo ke smíšení s „židovskou krví“ a měla jisté správné „arijské rysy“, mohla zůstat na živu. Pokud by tedy byla ochotná a svolná k tzv. „poněmčení“. Část z méně vhodných obyvatel měla být vystěhována a pracovat na budování Velkoněmecké říše kde bude potřeba a ten zbytek měl být zlikvidován vhodným způsobem. S likvidací bylo započato ihned po okupaci Čech a Moravy a končila mučením, vražděním, upalováním, rabováním a okrádáním civilních obyvatel až do posledních dnů a hodin války. Ano, byla to právě Rudá armáda, která byla tou rozhodující silou, která osvobodila většinu našeho území za obrovských obětí na životech, převážně prostých vojáků. Ať už se to dnes někomu líbí, nebo ne.

Proto tehdy drtivá většina obyvatel našich zemí vítala vojska Rudé armády jako skutečné osvoboditele a zasypávala je šeříky a květinami.

Proto nechci a nebudu mezi těmi, kteří na tyto hrůzy nejstrašnějšího období našich nedávných dějin zapomenou jen proto, že se později politická situce vyvinula tak jak se vyvinula.

Proto budu, při tomto výročí osvobození naší vlasti s vděčností a díky vzpomínat na všechny, kteří v té době nasazovali a obětovali své životy při porážce zrůdného německého fašismu a nacismu. A stejně, jako mi kdysi nedali zapomenout na zásluhy hrdinů vojsk západních moji rodiče, budu tak vůči svým dětem a vnukům činit i já.

Kdo tvrdí, že nás od německé okupace a hrůz německého nacismu a fašismu neosvobodila Rudá armáda je pro mne bezskrupulózní a bezcharakterní lhář a manipulátor.

P.S. Kam zařadí dnešní ideologové plk. Jiřího Řezníčka? Letce. který bojoval prakticky na všech evropských frontách a obdržel vysoká státní vyznamenání SSSR?

plk. Jiří Řezníček (1915 - 1957), čestný občan obce

Narodil se 25. 10. 1915 v Jasenné jako prvorozený syn ze šesti dětí. V březnu 1934 nastoupil jako dělník, později jako kvalitář u firmy Baťa. Koncem roku 1937 nastoupil vojenskou povinnost s nástupem do důstojnické školy v Olomouci. Stal se pak frekventantem pilotního výcviku u 2. let. pluku v Olomouci, prošel bojovým pilotním výcvikem v Praze a u LVÚ v Prostějově a jako stíhací pilot působil u 2. let. pluku v Olomouci až do 1. 4. 1939, kdy byla naše armáda rozpuštěna, když byl náš stát 15. 3. 1939 okupován německou armádou. Jako poctivý Čech nemohl souhlasit s nacistickou agresí. Zorganizoval menší skupinku svých kamarádů letců, opustil ilegálně tzv. protektorát a dne 1. 8. 1939 se hlásil v Krakově v Polsku a žádal o přijetí do polské armády, aby v jejích řadách vystoupil proti nacismu. Poláci neprojevili příliš velký zájem o naše příslušníky, zejména ne o vojáky nižších hodností (Jiří měl v té době hodnost svobodníka). Využil proto tenkrát jediné možnosti. Podepsal vstup do francouzské cizinecké legie s využitím transportu námořní cestou do Francie.

Jako stíhací pilot působil ve francouzské Africe a později ve Francii až do 1. 7. 1940, kdy po pádu Francie přeletěl se svým bojovým letounem opět do Afriky, na svou původní základnu Base Aer de Chartres. Z africké Kostariky se lodním konvojem dostal do anglického Cardiffu, a tam 1. 8.1940 vstoupil do čs. zahraniční armády, jako výborný stíhací pilot byl zařazen k našemu letectvu. Byl pak příslušníkem 313. čs. letecké peruti, v jejíchž řadách úspěšně plnil bojové úkoly stíhače až do roku 1944. Za své bojové úspěchy byl mnohokrát vyznamenán naším i anglickým velitelstvím.

Již v roce 1943 se přihlásil k našim tehdy se tvořícím jednotkám v SSSR, kam byl počátkem roku 1944 přeložen. Po přeškolení v pilotní škole byl zařazen od 1. 6. 1944 jako stíhací pilot k 2. letecké armádě generálporučíka Krasovského a vtělen k 1. čs. smíšenímu let. pluku, jehož velitelem byl mj. František Fajtl. Zde jako velitel letky provedl s letounem La5-FN desítky vítězných soubojů.

Dne 1. 9. 1944 byl tento pluk zasazen do Slovenského národního povstání. Zde bylo nutno plnit v hornatém terénu nesmírně nutné a důležité bojové úkoly. Dne 18. 10. 1944 pronikly neměcké motorizované a tankové oddíly SS do prostoru kolem Banské Bystrice. Toho dne Jiří dvakrát vzlétl k ničení nepřátelských kolon. Při nízkém útoku fašistické motorizované jednotky byl jeho letoun německou PL obranou zasažen a sestřelen. Z havarovaného letounu byl Jiří vyproštěn s těžkým zraněním. Byl léčen v nemocnici v Oravě a posléze ve Lvově. Nevyléčen byl na vlastní žádost propuštěn. Vrátil se k svému pluku tenkrát dislokovanému v prostoru Przemysli.

Major František Fajtl na ten den vzpomíná: „Dne 15. prosince 1944 se vrací z lvovské nemocnice k našemu 1. let. pluku do Przemysli podporučík Jiří Řezníček. Prohlašuje, že je úplně fit a připraven na další operační létání. Ovšem v jeho zdravotním záznamu bylo uvedeno: „Schopen s omezením II. stupně - stav po těžkém zranění páteře s poruchami funkčními“. Poradil jsem mu, aby nespěchal s létáním a raději se řádně doléčil. Jiří to pochopil a souhlasil. Zařadil jsem ho jako střeleckého důstojníka pluku. Zde působil až do konce války.“

Po válce působil v různých vojenských funkcích až do února 1950, kdy byl rozhodnutím generála Reicina z těchto funkcí odvolán. Byla mně udělena tříměsíční dovolená pro přechod do civilního zaměstnání.“

Po různých peripetiích nastopil do dělnického povolání a namáhavá dělnická práce působila na jeho zdravotní stav velmi negativně. Nastoupil opožděně k léčení do gottwaldovské (dnes zlínské) nemocnice, kde na následky válečného zranění s pozdějšími komplikacemi zemřel dne 1. 6. 1957.

Major Jiří Řezníček velkou měrou přispěl svými činy k vítězství nad fašismem v druhé světové válce. Snažil se přispět svými zkušenostmi a svým umem k budování naší vlasti v těžkých poválečných letech. Obdržel mnohá uznání a vyznamenání od celé vítězné koalice:

3x československý válečný kříž 1939,

anglické FGCB (First Good Doudnet Badge),

medaili za vítězství SSSR,

medaili za chrabrost a zásluhy I. stupně,

dále desítku záslužných medailí vítězných národů.

Měl rád svou vlast, svou rodnou obec. Rád vzpomínal na předvečer svého odchodu, kdy v úzkém kruhu svých vrstevníků se loučil písní „zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok“. Do své obce se vrátil k věčnému spánku jako hrdina jasenských občanů.

autor: Vladimír Maděra, spolubojovník, říjen 1990

Čestné občanství udělila obec Jasenná panu Řezníčkovi v roce 1946.

(Zkráceně převzato a upraveno ze stránek obce Jasenná).

Odkaz

Odkaz

Odkaz