Co Čech - to muzikant, co Rus - to okupant!

To bylo jedno z hesel, které kluci psali štětkami latexem na cesty, po kterých jezdily kolony sovětských tanků. Nikdo samozřejmě nepochyboval o tom, který národ stál v čele CCCP, ať už byl vůdcem Gruzínec, Rus, nebo Ukrajinec.

Myslím, že to dobře ví i soudruh Filip, který byl v té době třináctiletý a úplně hloupý určitě nebyl. Já jsem měl v té době jedenáct pryč a po prázdninách se chystal na "vyšší stupeň ZDŠ" a tuto věc si pamatuji velice dobře. Rusáky jsme v té době nenáviděli asi úplně všichni, mimo opravdu kovaných komunistů, ale chtěl bych se na tu dobu a tyto události podívat i trochu jinak. Tak jak jsme to prožívali my, jako děcka.

Pamatuji se na to ráno velice přesně. Vzbudili jsme se se Zdenkem, o dva roky mladším, poměrně brzy a divili se, že nás nikdo nežene pást krávy. Měli jsme totiž soukromé hospodářství, cca 8 ha, protože otec nikdy nepodepsal vstup do JZD. Samozřejmě, že nám to nijak nevadilo, protože jsme mohli dělat v posteli blbosti a mlátit se polštářama a domlouvali se, kam se půjdeme přes poledne, až napasem, okoupat. I když nám bylo trochu divné, že nás tata už dávno nevyhnal z postele, když podle slúnka už moselo byt víc jak devět hodin a to už jsme často hnali krávy "z paše" dom. Vyskočili jsme z postele a hnali se s křikem do kuchyně... A vidíme, že naši nebyli ani ve chlévě, ani na poli, ale seděli u rádyja a cosi napjatě poslouchali. Tata nás hned ve dveřách okřikl, ať jsme ticho, protože naše rádyjo nebylo z nejkvalitnějších. I jako děcka jsme ale z jejich výrazu hned pochopili, že se jedná o neco vážného, protože mamka plakala a tata byl vážnější, než když se nám těžko telila kráva. "Obsadili nás Rusáci", řekl tata , když viděl, že hledíme oba jak vyorané hnízdo myší. "Jak obsadili?", nechápali jsme. "No sú tady ruští vojáci, kurva! Vletěli tu už v noci a sú všady, aj v Praze." "To by mohla byt válka?", zeptal jsem se ze strachem, protože o válce nám naši vykládali často a válečné filmy byly v kinech těmi nejpromítanějšími. "To je válka...", hlesla tiše maminka a rozplakala se. Oba si na válku pamatovali dobře. Prožili ji totiž před nedávnem. Od té poslední uplynulo jenom nějakých třiadvacet roků a oni ji prožili už jako dospělí a tata si dobře pamatoval, co hladu aj strachu zažili aj za té první. A kolik lidí z dědiny se z ní nevrátilo.

No a bylo po srandě. Sedli jsme si ke stolu a poslouchali s nima. "Dnes se nepoženú krávy?", zeptal jsem se taty, protože mezitím už táhlo na poledne a krávy by na lúce zežraly muchy a hovada. "Ne, už sem jim hodil kúsek sena," řekl tata. Tak to bylo vážné. Seno bylo u nás jen pro koně, nebo pro telata. Krávy se od jara do podzimu jenom pásly a když bylo pořeba, dojelo se s "hnojákem" na pole a naséklo se jim futro.  "Tak možeme jít na chvíľu ven?", zeptal jsem se taty. Když přikývl, s tým, abysme nešli daleko, vyrazili jsme na dědinu. Stálo tam pár lidí, ale Rusáky jsme nikde neviděli. Samozřejmě, že jeli po hlavňačce  v sousední dědině. A tak jsme se sebrali a šli se podívat na hlavní tah ze Slovenska, do Želechovic. Viděli jsme náklaďáky s bílým pruhem, zaprášené a nějaké moc staré a neohrabané, ve srovnání s našima vojenskýma autama, které jsme viděli, většinou vždy naleštěné. A zdály se nám, ty naše, o hodně lepší. Tak jsme si mysleli, že bysme to tým rusákom moseli dat sakra na prdel... No, nedali. Vrátili jsme se dom a odpoledne hnali krávy na Hamberek. Nad nama přelétávaly na západ s temným duněním těžká letadla tak to šlo furt pryč. Podpisové akce na rohu, na dědině, trojnásobná fronta na chleba a na potraviny, protože lidi si dělali zásoby... Ale dobytek chtěl nažrat, obilí svézt z pole do stodoly, za chvíli dozrávalo ovoce, zemáky a řepa. Ubývalo i volna, protože krávy se mosely pást čím dál deléj, protože, jak se říká, "lúka byla vyžraná, jak na podzim", do toho olympiáda a zase trocha té euforie s Čáslavskou a Rezkovou.... Tak to byl osmašedesátý u nás. Ostalo po něm jenom trochu smutku, že to mohlo byt opravdu jiné, než za Novotného. A ačkoli jsem nebyl nikdy žádný komunysta, ani přisluhovač, nebyl zdaleka tak hrozný, jak nám ho někdy dnešní propaganda podává.

Válka naštěstí nebyla. Musel jsem se trpce usmát, jak nedávno mudrovala nějaká mladá redaktorka, jistě se sluncem v duši, na Reflexu, že to bylo horší než válka. Protože jsme se nebránili. Hned jsem si vzpomněl na tu naši dětinskou představu, že máme lepší vojenské auta. Nebylo, děvenko. Nejenom proto, že bys tady třeba už nebyla. Ale válka přinesla vždycky jenom spoustu utrpení. A nejvíc vždycky těm "nejobyčejnějším" lidem. A myslím, že nikdy nic nevyřešila. Nakonec jsme se dočkali "převratu" aj bez války a bez statisíců mrtvých. Ne, že by to bylo ideální, ale chvála Bohu za to.

A soudruh Filip? Ten to všechno samozřejmě nemyslel vážně. Je to jenom taková nevýznamná, prospěchářská svině, která se z toho má dobře a řekne vždycky jenom to, co chtějí slyšet jeho voliči. A ten ubohý výrok je jenom součástí té hry. Ostatně, politika je pro většinu těch dobráků, ať už zleva či zprava, co se vydrápali až na ten pomyslný vrchol, jenom taková hra. O moc, o majetek, o zviditelnění. No a někteří jim na to skáčou a málem se chystají na občanskou válku. Neuvěřitelné...