Rozsviťme mo(u)dro :)

O dni věnovaném lidem s autismem. O přátelství, komunikaci a laskavosti. O prostém a vzácném lidství.

K napsání tohoto článku mě vede paní Příležitost. Tou je blížící se den věnovaný lidem žijícím s autismem, tedy Světový den porozumění autismu, jinak také známý pod názvem world autism awareness day. Svět se 2. dubna rozsvítí modře. Proč zrovna touto barvou? Protože modrá symbolizuje komunikaci a porozumění. Jak víme, toto oboje musí autisté pracně trénovat. Já dnes ale nechci psát o komunikaci a porozumění autistů, ale o komunikaci s nimi a porozumění "našeho" světa tomu "jejich".

Čím je naše dcera starší, tím víc mi k ní sedí spíš výraz "jinakost" než "postižení". Ano, vnímá zvuky, světlo, vůně podstatně víc než my, bere vše doslova, je hodně upřímná. Ale... není upřímnost vlastně v pořádku? Neupozadili jsme ji v našem "normálním" světě? Jistě, že mi zatrne, když Babu v tramvaji řekne, že pán vedle smrdí jako tchoř. Jenže pán jaksi zřejmě skutečně zapomněl v letním vedru pár dní použít koupelnu. Nebo jiná situace. Babu většinou odmítá polibky. Je citlivá i na dotyk. Představme si, že by nás dotyk bolel. Dávali bychom si pak vzájemně pusu na přivítanou? K tomu připočtěme onu zmiňovanou citlivost na vůně. Babička chce od Barunky pusinku. "Babi, smrdíš." "Ale já jsem navoněná francouzským parfémem." No právě ;-)

Jdeme na terapii, dítko se jako vždy těší, letí směrem k nemocnici, já plápolám za ním. Stop ve dveřích. Stronzo. Proč? Uklizečka zrovna ve vchodu vysává. Ne že by Babu byla zaujatá její prací či přístrojem, ona nemůže dál. Bolí ji ten zvuk. Zkusme si představit, že bychom všechny, ale opravdu všechny zvuky slyšeli třeba tisíckrát víc a nedokázali bychom odlišit ty "hlavní", prostě bychom vnímali se stejnou intenzitou hovor vedle stojící mámy a o padesát metrů dál telefonující slečny. Nechodili bychom také se sklopenou hlavou a někdy se zacpanýma ušima? Já ano.

Světlo. Dejme tomu jarní podvečer. Slunce už je nízko. A ono nás to záření bolí do očí a píchá do kůže. Oblečení pálí. Nedivme se, když některý autista nechce v určitém světle ven nebo když pak doma ze sebe shodí všechno oblečení. U nás doma tedy můžete občas potkat nahé dítě. Pravda, usmlouvali jsme alespoň spodní prádlo.

Těmito střípky jsem se chtěla jen pokusit nahlédnout do světa autistů, tedy jen do několika jeho úskalí. Samozřejmě, že každý z nich je jiný, jsou to individuality, stejně jako my všichni ostatní.

Myslím, že hlavním slovem v souvislosti s autismem by mělo být porozumění. Snaha o to, aby svět byl jeden, nikoliv dva - "jejich" a náš. Přátelství, komunikace, tolerance. Žít společně. Nechat zmizet "on je divnej", dovolit přijít "jsme spolu".

Prosím, vy všichni, kdo to máte podobně, vzpomeňte si na nás 2. dubna. Spáchejte něco modrého. Je jedno, co to bude. Rozsvícení svíčky, tričko, šperk... fantazii se meze nekladou. Mluvte o nás i s námi. Šiřte informace.

Letos jsme v našem klubu autistů udělali pár modrých fotek a máme nový plakát, vše bylo tentokrát vytuněno profesionalitou naší skvělé kamarádky Káti, které tímto ještě jednou moc, moc, moc děkuji :)

Pokud byste se chtěli o našem sdružení dovědět víc, podívejte se na webové stránky :)

A mějte se hezky :)