Výhružky odborářů ohrožují demokracii

Odboráři se milostivě rozhodli odložit svou stávku plánovanou na dnešek. Tím nám, politikům, prý dávají ještě jednu šanci vrátit jim jejich zasloužené výhody, které jsme jim prý sebrali. Proč vlastně mělo ke stávce dojít? Přišli snad zaměstnanci o nějaké výhody, kvůli kterým by měli důvod protestovat? Nepřišli, ale jak už to tak bývá, v uměle vytvořeném humbuku fakta bohužel zcela zanikla.

Najednou jakoby nikdo nechtěl slyšet, že v zákoně o žádné benefity a jejich zdanění vůbec nejde a proto nikdo o žádné výhody nepřijde, přestože tím budou socialisté až do voleb strašit. Najednou jakoby nikoho nezajímalo, že veškeré výhody jsou pouze a jen záležitostí dohody mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Najednou, jako by všichni zapomněli, že odbory vlastně zastupují zaměstnance ve vztahu k zaměstnavatelům, nikoli ke státu. Rázem, jako by nikomu nevadilo, že celý legislativní proces by se měl kvůli pohrůžkám jedné zájmové skupiny zkrátit na směšných několik dní! Ne, rozum musí jít stranou, protože jde přeci o konflikt mezi údajnými zastánci práv zaměstnanců a těmi zlotřilými pravicovými kapitalisty.

Proč vůbec máme tuto otázku řešit nyní, když příslušný zákon byl i hlasy socialistů (senátora a šéfodboráře Milana Štěcha nevyjímaje) schválen na konci loňského roku? Přece proto, že se blíží volby a nejlépe se řeší krize, kterou sám vyvolám. Odborové svazy svým aktuálním počínáním jen dokazují, že už zase fungují jako prodloužená ruka ČSSD.

Celá situace má však ještě jeden, mnohem hrozivější aspekt. Odborářští bossové se totiž místo toho, aby legitimním způsobem hájili zájmy zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům, revolučním způsobem obrací přímo na stát a vyhrožují parlamentu a vládě tím, že vezmou celou zemi jako rukojmí, pokud se politická reprezentace neskloní před jejich vůlí. Nezajímá je, že na schválení čeká mnoho důležitějších zákonů, ale oni by chtěli určovat pořadí naléhavosti, podle kterých budeme všichni zpívat.

Vůbec se zde nejedná o to, že bychom nestáli na straně zaměstnanců nebo si nevážili řadových odborářů či snad nechtěli najít přijatelný kompromis. Nikoli, jde tu o demokratický princip dělení moci. Jde o to, zda je možné, aby jedna nátlaková skupina – a je lhostejné, zda jsou to odboráři či třeba ČEZ nebo jiný partikulární zájem – mohla výhružkami a vydíráním prosadit své. Situace je vážná; ve hře je totiž samotná podstata demokratického zřízení.