Standardy a rozhodnutí soudce Cepla ml.

HN přinesly případ paní Renaty, která se po dohodě s manželem rozhodla pro sterilizaci, protože dalšího potomka ke svým třem již zabezpečit nezvládnou. Zákrok podstoupila a žila tak v domnění, že do jejich domu již čáp nepřiletí. Ke svému překvapení však o rok později otěhotněla počtvrté. Zažalovala nemocnici o náhradu škody; soudce však její nárok neuznal. Nemocnice dostala pouze symbolickou pokutu za nedostatečné informování o určité pravděpodobnosti neúspěšnosti metody. 

Soudce Vojtěch Cepl ml. se při svém rozhodnutí opřel o stanovisko znalce, který prý „přesvědčivě vysvětlil, že existují vzácné případy, kdy tělo samovolně obnoví cesty mezi vaječníkem a dělohou." To se v průměru stává u jedné z pěti tisíc žen. Soudní znalec však pouze sdělil statistický údaj, který vypovídá o tom, že se tu a tam zákrok nepovede.

Dokážu si představit některé moralisty, kteří se s rozsudkem ztotožní pod dojmem, že se matka chtěla vyhnout mateřské povinnosti a že je tudíž rozhodnutí soudce správné. (Vzpomínám na podobný případ, kde byla místo lékaře odsouzena zjevně poškozená dívka, které se po interrupci narodilo dítě.) Tento morální pohled nelze směšovat s faktem, že pacientka, pojištěnec (kupodivu nepoužíváme genderově korektní – pojištěnkyně) šla na předplacený výkon a v dobré víře doufala, že efekt zákroku se naplní.  Když totiž podstupujete výkon nazvaný sterilizace, zcela oprávněně předpokládáte, že budete po operaci sterilní. Jedině z tohoto pohledu lze vnímat práva pacienta – tedy zákazníka – a závazek poskytovatele služby, že za peníze provede tuto službu kvalitně. Při vší úctě k nezávislosti soudu, tuto kauzu lze posuzovat jedině tímto pohledem a nelze brát v potaz tzv. odborný posudek. Paní Renata má nárok na satisfakci!

Výmluvy na „vis maior“ jsou zlozvykem české medicíny. Jsou také zneužívány k obhajobě neúspěchů, nekvality a šlendriánu. V lékařství existují náročné zákroky, u nichž nelze výsledný efekt zaručit vždy na sto procent, to ale rozhodně neznamená, že by mělo zdravotnictví mít nějaké nepřiměřené výsady v garanci výsledků péče a už vůbec to neznamená, že by měl být na svých právech krácen pacient!

Jsme zase u reformních zákonů. Jsou nutné jak k vymáhání práv a nároků pacientů, tak pro zlepšování kvality péče. K tomu slouží zákon o zdravotních službách a vytváření standardů. Právě ty mohou totiž obsahovat odborně zdůvodněné riziko neúspěšnosti metody.