Ústní komunikace - k nezaplacení!

K nezaplacení je ještě spousta jiných věcí. Zdraví, život...aj. Na vše ostatní jsou zde barevné papírky a plastové kartičky.

"Ty ji fakt nemáš? A co takhle normálně děláš, když ji nemáš?"

"A tobě jako fakt nechybí? Já bych si život bez ní nekokazal představit!"

Já ano. A opravdu ji nepotřebuji. Televizi nemám již asi 6 let. Nějaký ten pátek doma a pak tady. A stále žiji. A žádný negativní dopad to na mne nemá.

Začalo to nevinně. Byla chudinka stařičká, taková veliká, cca 20 let dobrého života a jeden den mi jen tak odešla do těch svých věčných lovišť. Pár měsíců před její smrtí jsem začala pozorovat nějaké změny, ale nijak zvlášť mi nevadily. Jen ten fotbalový červený trávník působil, že jsem si připadala jak na drogách. Neřešila jsem to. Stejně tam nikdy nic normálního pro mne nebylo. Nejdřív jsem měla snad všechny možné dostupné kabelové programy, ale po určité době jsem zjistila, že platím nehorázné peníze za něco, na co stejně nekoukám, a tak jsem zrušila svou maxi nabídku a přešla na mini. Pár prográmků a HBO. Jenže i za nějaký ten pátek jsem zjistila, že na tom HBO dávají stále to stejné a nikde jinde se nic rozumného nedá najít. A tak jsem zrušila i tu svou mini. Začala jsem chytat na anténu. Občas trošku špatná kvalita, ale když jsem na to koukala jen asi dva dny v týdnu, tak mi to nevadilo. Stejně tam opět nic nebylo na co by se dalo dívat. A pak mi umřela. Měla jméno Agáta. 

Agáta se mnou ještě nějakou tu dobu žila. Jako polička. Mé kytce se tam moc líbilo. Na orazovku jsem namalovala velký úsměv a s tím úsměvem jsem ji jeden den odvezla do sběrny. Snad se o ni dobře postarali... A já začala přemýšlet o nové krabičce Agátě. Jsem ženská!, takže krabička jako krabička. Tak jako, že auto se pozná jen podle barvy. A také podle velikosti, vím. Kamión nevlastním. Pokud se mi to budete snažit vysvětlit, upozorňuji dopředu - nemá to smysl! A pak jsem odcestovala...

Na novou Agátu jsem si skoro nevzpomněla. Nepotřebovala jsem ji. A dny a roky plynuly. Jenže letos se blížilo mistrovství Evropy a já začala po ní neodolatelně toužit. Přece si to nenechám ujít! Musím fandit! S pomocí přátel jsem si vybrala. Já hodnotila design a přátelé funkčnost. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací. Zajásala jsem. Mám vybráno! Teď jí už jen koupit... Jenže se to jaksi seběhlo rychle a než jsem se nadála, tak naši jeli domů a já usoudila, že to počká až do olympiády. Práce bylo trošku víc, spousta dovolených, nějaké ty přesčasy a před olympiádou jsem zběsile surfovala internetem, kde že tu mou novou Agátku prodávají za rozumnou cenu...

Je po olympiádě a já svou Agátu mám stále někde na skladě. Nestihla jsem ji objednat... A teď už nemá cenu ji kupovat. Ta hezká černá krabička bude možná mou kamarádkou až za dva roky. Během zimní olympiády. Možná to bude už jiná krabička, ale na tom nesejde. Jen teď už vím, že mi do té doby chybět nebude. 

Asi je to můj osobní bojkot, ale ta krásná krabička dokáže být i neuvěřitelným žroutem času. A jako kulisa? Někdy spíše zavazí. A komunikace pak vázne... Úplně mi stačí, že mám jinou krabičku s internetem. Takže určitě bojkot! A nebo...

... nebo je ve mě velice hluboce zakořeněna vzpomínka na dobu těch krásných večerů s prarodiči, kdy hrál traňďák a my jsem si povídali.

Všichni a o všem.