Magický kruh

Je krásné ráno. Na snídani kafčo a noviny. Den začíná mou dobrou náladou. O nějaké mé životní lekci nemůže být v tuto chvíli ani řeč.

Modrá obloha, mráček v nedohlednu, tak jako další víkend. Na pařák to nevypadá, tropy tu nikdy nejsou. Lebedím si. Začínam si plánovat: dnes se nenechám vytočit, zachovám chladnou hlavu, budu se usmívat - tím ty ostatní taky naladím nebo naseru, ale to už je jejich problém. Ten den za to stojí. Prostě dnes všichni blbci vymřeli a já lehce proklouznu do dne dalšího.

Nasedám do své "alfy romeo" (pravým jménem mu neříkám, takhle se alepoň cítí daleko víc ohodnocen a podává někdy až neuvěřitelé výkony) a vydám se na cestu do práce. V práci to taky vypadá na pohodový den. Pak dostávám úkol kamsi zajet a něco vyzvednout. O.K. není problém. Trošku se provětrám.

A tak se stalo, že jsem se objevila na jednom (asi z pěti) anglických "magických" kruhových objezdů.

Zapojila jsem veškeré své smyslové i nesmyslové buňky a s hlavou vzhůru jsem se jala problému postavit čelem. Motala jsem se tam dokolečka jak na ruském kole až jsem to konečně na jednom z těch "miliónu" výjezdů vzdala. A bylo mi v té  chvíli jedno kam ten výjezd byl. Hlavně, že nějaký byl. (Do dnes si myslím, že ta společnost ze CCTV má tu kazetu někde schovanou a věnují ji jako bonusový dárek zaměstnancům na vánoce. Usuzuji tak dle (ne)chápavých výrazů ostatních řidičů)

Zastavuji a nervózně kouřím. Pozorně čtu ceduli. No musí to být přece hračka! Tudy vjedu, támhle se otočím jednou, pak podruhé a tudy vyjedu. Nebyla. Ale napodruhé to bylo lepší. Dokonce jsem vyjela správným směrem. 

Povzbuzuji sama sebe. Příště to zvládnu na jedničku. Jen doufám, že nebude zase stejná brutální dopravní špička.