Krásný věk jménem Dětství

V encyklopedii se dočteme: "Období intenzívního vývoje lidského organismu. Začíná narozením dítěte, končí pohlavním dospíváním. V běžně používaném rozdělení lidského života končí v 15. roce. Charakteristický je pro ně rychlý růst a vývoj jak tělesný, tak duševní, citový a sociální."

Všichni máme vzpomínky na dětství a na první lásky ve škole (ó, kdepak se asi toulá ten můj Marek z druhé třídy). Naše dětství ovlivňuje spousta faktorů. Všechny tyto faktory si potom bereme s sebou do našich dalších životů. A všechny jsou důležité. Nemá smysl rozebírat, jak ty a ty věci jsou důležité a jak se mají chovat rodiče, prarodiče, škola atd. Na toto téma bylo napsáno, a určitě ještě bude, spousta knih a možná i blogů. Já se s vámi chci podělit o MÉ dětství.

Má mamča byla snad od narození tak trochu "střelená". V dobrým slova smyslu. Já jsem tak napůl. A spoustu těch dobrých = střelených vlastností si stále s sebou vláčím. Mohu říct, že mé dětství bylo úžasné! Každý víkend v přírodě, spousta zábavy, každoroční prázdninové stanovaní a dodržování snad všech tradic. Povinně jsme s bratrem třeba museli každý rok malovat vajíčka. Byla vyhlášena soutěž. To nejoriginálnější dostalo cenu. Velkého čokoládového zajíce před velikonocema. Ještě někde budou i fotky všech našich namalovaných vajíček. A jako malá jsem nikdy nezaregistrovala, že zajíce jsem dostávala vždy přes rok... Ty další roky bratr. A té legrace, co jsme si užili... Barvy byly skoro všude...

Bylo mi asi pět a dostala jsem k vánocům lyžičky. Takové ty s tím medvídkem ve špici a gumovýma přezkama, kam se dala zasunout dětská noha v normální botě. Tu zimu jsme jezdili na jedno místo, byl tam obrovský kopec a já se učila jezdit. Termoska s čajem, svačina a další termoska s kuřecí polévkou. Nešlo mi to. Stále jsem padala. Po mnoha letech jsme tam jeli na výlet a ten "obrovský" kopec ma asi 3% sklon! Taková K2 v dětských očích.

Každý rok jsme topili Morenu. Každý rok jsme museli být celé štědré odpoledne venku s kamarády, aby jsme pak mohli žasnout nad rozzářeným stromečkem přes zavřené skleněné dveře. Dveře od balkónu byly vždy otevřené - pro Ježíška. Večeři jsme hltali a nedočkavě čekali na zazvonění zvonečku... Všichni byli v jídelně, nikdo neodešel a přesto zvoneček zazvonil... Dodnes mi tak trochu vrtá hlavou, jak tato vychytavka byla udělaná. Ale nebudu pátrat. Porušila bych své kouzlo vzpomínek.

Ťapkání a bouchání mě jedno ráno probudilo. To bylo, když jsme si jeden rok v létě půjčili přívěz a to ráno jsme pozorovali asi jedenáct veverek, které si udělaly malou ranní zábavu. Nahoru na strom pak hups na přívěz a zpátky na strom a nejlépe z té největší výšky. Ani jsem nedutala...

"Kde to jsem?"

V lese. Ve spacáku a opodál řve sojka. Je mi asi sedm. Hmm, ale jak jsme se do toho lesa dostali?!? Večer jsem šla normálně spát ve svém pokoji do postele a ráno toto? Mamka mne v noci probudila, oblékla, dala něco na zub a vyrazili jsme autobusem asi 70 km od domova. Všechno jsem zaspala. A dodnes si z té cesty nepamatuji nic. Přesto je to jedna z mých nejoblíbených vzpomínek. Ten víkend byl čarovný a úžasný... 

Taky jsem jako dítě neuměla vyjádřit svoji nespokojenost nebo touhu. Vrátit v obchodě shnilou okurku, kterou jsem dostala, nebo si říct o mléko na výletě kolem kravína (ta chuť byla neodolatelná). Trpěla jsem. Dnes za tyto výchovné lekce moc děkuji. Pokud po něčem toužím nebo se mi něco nelíbí, tak si za tím mám jít a nemám to nechat jen tak plavat. Za zeptání nikdy nic nedám. I kdyby to byla maličkost. Odpovědi jsou různé, ale alespoň vím na čem jsem. Každý to známe... Jen v tom dospěláckým světě to občas funguje jaksi jinak...

S odstupem delšího času pozoruji, jaké následky na mě má mé dětství a má "šílená" maminka. Miluji přírodu a musím, fakt musím, dodržovat tradice. I moji přátelé se cítí potom příjemně vzpomínkově naladěni a o purpuře, kterou si vozím z Čech ani nemluvě. Moje dětství byla jedna velká láska. Přitulit se bylo na denním pořádku. 

Když si tak zavzpomínám, na tu spoustu krásných chvil, hned se mi koutky úst posouvají nahoru. Získala jsem hodně a stále čerpám. Raduji se z maličkostí. A mohu si gratulovat. Někteří z nás to štěstí bohužel neměli... Ale některá minulost je minulost a vzpomínky jsou vzpomínky. Nakonec se stejně snažíme uchovávat je ty dobré. Ty špatné zavíráme pod pokličku.

P.S. Nenechte se zmást měkkými i ve slovesech. Buď jsem byla pouze s mamkou nebo i s bratrem. Otec v našem životě nebyl. Ale to už by byl jiný příběh...