Má toxická psychóza trvala deset měsíců. Začalo to plíživě. Lidé v Holandsku Mě začali poznávat na ulici. To je on, ten Čech. Zprvu jsem vždy myslel, že jsem se přeslechl. Nepřeslechl. Měl jsem toxickou psychózu a nevěděl o tom..
Začátkem roku 2012 jsem získal zajímavou práci v Holandsku. Ve městě Dieren mi dali příležitost pracovat v nejznámější holandské firmě na výrobu bicyklů, Gazelle. Přez určité počáteční problémy s novými spolupracovníky, jsem si práci oblíbil a jelikož jsem chorobně soutěživý, tak jsem předepsané denní limity začal překračovat a snažil se vždy udělat co nejvíce. Boss byl rád a asi po dvou měsících mě zvolil leaderem jedné lajny složené pouze z Turků a Poláků. Neměli mě rádi, protože má touha, aby byla nejrychlejší i celá naše skupina, se jim nelíbila, ač jsme dostávali bonusy za překročení denních limitů. Jednoho dne jsem přijal nabídku svého spolupracovníka Damiana, abych si dal metamfetamin. Měl toho hodně. Jezdil nakupovat do Polska a prodával v Holandsku. Jakožto bývalý experimentátor s tvrdými drogami jsem neodolal. A tehdy to pomalu začalo.
Ten neskutečný nával obrovské energie mě po mnohaleté abstinenci od tvrdých drog zcela pohltil a šokoval. Začal jsem brát denně. V práci jsem se stal téměř miláčkem našeho holandského bosse. Pracoval jsem jako nikdy před tím. Mozek mi začal fungovat tak, že jsem již nemusel čekat na výsledky o tom, jak si lajna vede. Počítal jsem to z hlavy a psal na tabuly. Výsledky seděli. Jeden holandský přítel mi řekl, že mi vedoucí směny považuje za autistu. Tehdy začala doba, kdy jsem se zbláznil. V práci jsem se již považoval za brzkého teamleadera a začal psát na tabuly i motivační proslovy. Z Turků nechtěl být v mé lajně jediný a stěžovali si, že jsem se zbláznil. Tehdy jim boss neuvěřil, lajnu mi ponechal a podepsal jsem smlouvu na další rok. Začal jsem se pasovat do role toho, kdo těm líným Turkům ukáže, co je to práce. Holandské vedení firmy mě podporovalo a myslím, že se tím i bavilo.
Mé sebevědomí narostlo do nebe. Měl jsem pocity, že jsem ten vyvolený, na kterého všichni čekali. V té době jsem již asi dva měsíce pravidelně šňupal. Jednoho víkendu jsem se vydal do Appeldornu a celou cestu na mě troubila auta, zdravili mi cyklisté a na náměstí hrála kapela. Měl jsem za to, že je to kvůli mě. Zalíbilo se mi to. Cítil jsem se jako nikdy před tím. Holanďané mě mají rádi. Jedna paní mi pošeptala... "Jste v reality show a posílám vám hlasy". V ten moment mi to došlo. Jsem skutečná hvězda. Holanďané mě sledují, tak jim musím nabídnout pořádné show. Od toho dne jsem každý víkend začal navštěvovat různá města a všude mě lidé oslovovali a smáli se na mě. Začala má Dutch tour 2012. Začal jsem chodit pěšky. Počítal jsem všechna auta, kola, černochy, araby a vedl si dle své, v té době již těžce choré mysli "geniální" statistiky. Chtěl jsem reality show vyhrát a zaměřil se na hlasy od skutečných Holanďanů. Začal jsem si mluvit pro sebe. Měl jsem za to, že mě odezírají od úst a má moudra vysílají. Mluvil jsem si pro sebe anglicky. Komentoval jsem vše a všude. I v práci jsem již asi budil pozornost, ale oni mě za tak trochu blázna považovali již déle. Stále jsem se tvářil, že netuším nic o reality show a chovám se jako vždy. Ve skutečnosti jsem začal mít extremistické názory, nikdo se mnou nemluvil a já se přitom cítil jako mluvčí skutečných Holanďanů.
Jednou večer jsem sledoval televizi a objevila se v ní žena, kterou již mnoho let obdivuji. Dávala mi znamení, abych se vrátil domů. Pustil jsem si českou stanici a pochopil jsem. Volby. Musím domů. Musím využít své nabité popularity a bojovat za Zemana. Jsem sice pravicový volič, ale když jsem uviděl nabídku kandidátů, zhrozil jsem se. Musí vyhrát Zeman. Jména jako Dienstbier, Schwarzenberk, či Okamura mě děsila i v psychóze, o které jsem samozřejmě neměl ani tušení.. Ráno jsem se sebral a Holandsko opustil. Show byla vysílána i u nás a vracím se domů. Čekal jsem od matky obrovské přivítání a gratulace. Nechápal jsem. Ona "dělala", že o ničem neví a doporučila mi navštívít psychiatra. Byl jsem vzteky bez sebe, ale no dobrá. Nesmí mi to říci, asi je to ve smlouvě a mé vítězství bude oznámeno na Vánoce. Chodil jsem po Praze a sledoval, jak lidé dělají, že mě neznají. Nemohl jsem se dočkat Vánoc. Nedočkal. Do Vánoc jsem ještě navštívil finále Davis Cupu, 17. listopadu jsem ještě dal panu Václavu Klausovi květinu ( to byla zkutečnost, myslím ) a čekal jsem na Svůj velký den vítězství. Matka stále neříkala nic ani náznakem o mé popularitě, ač o mě před chvílí mluvil v televizi pan Lendl s panem Trojanem. Pan Trojan zmiňoval nový film pro Berlínský festival. Byl jsem si jist, že je o Mě. Matka řekla, že mě odveze na psychiatrii. V ten moment jsem začal demolovat zařízení bytu, s počítačem jsem mrštil o zem a chystal jsem se s rozbitou vázou v ruce a celý od krve napadnout partnera mé matky George. Zavolali zásahovku. Jelikož jsem v televizi zahlédl svou lásku, jak ke mě mluví, tak jsem se přesile policistů bránil. Opět jsem měl v hlavě, že se jedná o show, a tak jsem dal do své obrany vše. Překvapivě mě přemohli rychle a odvezli rovnou na pavilon 26 do nemocnice v Bohnicích.
Trvalo asi tři měsíce, než jsem se díky správné diagnóze a velmi silným antipsychotikům vrátil zpět do reality. To byla nejhorší doba mého života. Byl jsem zase ta nula. Má sláva zkončila. Dnes je to již téměř tři roky a věřím, že jsem v pořádku. Mám dobrou práci a snažím se žít v realitě, ač je to někdy těžké. Tvrdé drogy nikomu nedoporučuji a toxickou psychózu už vůbec ne. Nejhorší na tom je, že to, co prožíváte při psychóze je pro vás absolutní realita. Trvalo mi rok, než jsem si musel přiznat, že ta obrovská a chorobná sláva a potlesky, které jsem sklízel, byly pouze v mé hlavě. Ach ty mozku...
