Být dnes Němcem chodím ozbrojen

Ač jsem zbraň nikdy nevlastnil a vlastnit nechtěl, tak být dnes Němcem, v té skutečné realitě, chodím ozbrojen. Nikdy bych nevěřil, že něco takového napíši, ale události z Německa můj pohled na schopnost osobní obrany pozměnily.

Představa, že jdu po městě se svou dívkou a obklíčí nás tlupa chudáků uprchlíků, se může zdát kdejakému pravdoláskaři jako finální scéna mise milosrdenství. Kdyby tyto řádky četly napadené, okradené a znásilněné ženy, těmito mladými muslimskými imigranty a násilníky, tak by tuto misi pojmenovaly jako misi hrůzy, utrpení, děsu a ponížení.

Ti ubozí, zbabělí a primitivní fanatici o žádné milosrdenství nestojí. Berou jej jako samozřejmost. Oni přišli a jejich netolerantní víra a kultura s nimi. Jejich vysmívání se německé policii, trhání povoleních k pobytu, aby znemožnili identifikaci a výroky, " Jsem Syřan, musíte se ke mě chovat mile ", musí každého člověka, který je jen trochu schopen vnímat realitu probudit.

Imigranti určitě nezmění svou víru. Tomu snad nevěří ani ti psychotici pravdoláskaři. Oni si chtějí Evropu změnit k obrazu svému. A ten obraz je hrůzný. Je to obraz koránu a Šariji.

Být Němcem, tak chodím ozbrojen a zbraň bych k obraně sebe a svých blízkých použil. Ze strachu o život. Pravdoláskaři by to nazývali pokusem o vraždu s rasovým podtextem. Ale jak jinak se těm hordám ubránit, když jdu se svou milou po městě a obklíčí mi tlupa padesáti barbarů? Pouze zbraní. Věřím, že poslední události z Německa, ale i Rakouska, Švýcarska, či Finska ty idealisty umlčí.

Němečtí policisté popisovali situaci jako něco, co ještě nezažili. Imigranti pracovali koordinovaně, bránili policii v zadržení útočníků a smáli se jim do očí. Bezmoc. Bohužel.

Z " uprchlické krize " je mi stále smutněji a smutněji.