Tobiáš z Písku

Písecká kauza vnesla do společnosti, laické i odborné, znovu nové vykřičníky. Tobiáška našli dvakrát v babyboxu. Poprvé ho tam vložila matka, ale udělala to, co už několik matek před ní, tedy přiložila rodný list.

Tím se vystavila situaci, kdy byla dohledána a i když bylo upuštěno od trestu pro opuštění dítěte (což je řekněme dnes už dobře zavedená rutina u praxe babyboxů), bylo dítě v souladu s legislativou umístěno primárně do náhradní rodinné péče. V případně náhradní rodinné péče se v takových případech postupuje dle litery zákona tak, že se – myslím vcelku velmi správně – hledají pěstouni v nejbližší rodině, tzv. příbuzenští pěstouni. Nejinak tomu bylo i u Tobiáše. Babička však péči o novorozence nakonec nezvládla a vystrašená a z neznalosti předpisů se uchýlila k v rodině již osvědčenému kroku – dítě vložila do babyboxu tentokrát ona a ocitlo se tedy na témže místě podruhé.

Ale zkusme se na to podívat komplexně a od samotných zdrojů, tedy od zákonů. Ústava ČR zaručuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Článek 30 Listiny základních práv a svobod kotví právo dětí na rodičovskou výchovu a péči. Hlavními zákony týkající se ochrany práv dětí jsou zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů , a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Práva dětí jsou chráněna mezinárodními úmluvami i právními předpisy České republiky. Podle Úmluvy o právech dítěte (Organizace spojených národů, New York, 1989, kterou je Česká republika vázána od l. ledna 1993 a je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), mají státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, respektovat rodinu jako základní jednotku společnosti a jako přirozené prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet a prospívat všichni její členové, zejména pak děti. Když se stane, že se nějaké dítě ocitne opuštěné a v ohrožení, tedy bez péče přiměřené jeho věku a potřebám, je třeba, aby zasáhnul stát. Ten prostřednictvím obecního úřadu s rozšířenou působností situaci posuzuje a pokud je to možné, volí jako první cestu svěření dítěte do příbuzenského vztahu, je-li příbuzný znám a identifikován a posouzen jako vhodný kandidát na (třebas přechodnou) péči o dítě. Tak tomu bylo v případě píseckého novorozence Tobiáška, kterého babička byla snadno vypátratelná. S péčí o vnuka souhlasila. Později však seznala, že to jednoduše bude nad její síly. Zkratovitému jednání se nelze až tolik divit, i když samozřejmě moudřejší by bylo, kdyby babička místo babyboxu zkusila své obavy projednat u sociálních pracovníků a těch, kteří z povahy své činnosti vykonávají profesionální úkony doprovázení u pěstounů. Nestalo se a znovu říkám, mám pro to i pochopení.

Nejsem nepřítel babyboxů, ví se o mně, že jsem byl aktivní v procesu legislativní úpravy v oblasti náhradní rodinné péče a ústavní výchovy, kdy jsem se zasadil o to, aby dětem byla primárně nabídnuta rodina a jen děti skutečně vážně nemocné, handikepované nebo jinak zásadním způsobem znevýhodněné, musely být umisťovány do ústavů. Přítelem kojeneckých ústavů, resp. dětských center a dětských domovů jsem nikdy nebyl, nejsem a nebudu.

Kauza píseckého chlapečka spustila nějaké otázky, hlavně o způsobu fungování systému náhradní rodinné péče v součinnosti s provozem babyboxů. Rozumím tomu. Sám v tomto případě ale nevidím žádný výjimečný vykřičník. Tobiášek byl v souladu se zákonem ošetřen tak, jak to nejlépe bylo možné, rodinná příbuzenské pěstounská péče se ukázala jako neschůdná, půjde se dále cestou dalších kroků, opatrovnický soud bude jednat v nejlepším zájmu dítěte. Když se matka vzdá svých rodičovských práv, dítě může být rychle osvojeno, resp. předáno do krátkodobé předadopční péče přechodných pěstounů, resp. pěstounům. Rád bych to však celé orámoval z pozice politika, který nyní plní roli stínového ministra práce a sociálních věcí: bolí mě, že se tady musí matky, rodiny, ocitat v situaci, kdy si volí cestu vzdání se dítěte. Zřejmě by většina žen zvažovala umělé ukončení těhotenství, dítě by vůbec neporodila, pokračující těhotenství a porod by vnímala společnost jako „chybu“ a „nezodpovědnost“, a to především v korelaci s tím, že se matka po porodu dítěte vzdá. Krkavčí matkou naše veřejnost nevnímá tu, která se dítěte (v legislativních limitech) včas zbaví, ale tu, která dítě porodí a zodpovědně (v tomto případě i s dokumenty, což vůbec nebylo nutné) odevzdá do teplé náruče zdravotníků a potenciálním novým rodičům. A tak já se jen ptám, zda máme na zřeteli, že v české společnosti 21. století jsou stále (ačkoliv na výraznějším moderním principu) jaksi nutné středověké manýry, kdy se děti odkládaly k fortnám klášterů? Vážně nás to pálí až tehdy, kdy je na novinovém papíře pár písmenek k věci nebo nás trápí to, že jsou zde rodiny a děti, kterým se dostává na startu rodičovství a dětství pouze značka „slepá ulice“?