Zrcadlo a zrcadlení

V zrcadle se zobrazuje ten, kdo se do něj dívá. Máme tendenci se vidět hezčí, než jsme. Zkresluje zrcadlo, nebo my sami si ten obrázek v mozku trochu překreslíme?

Říká se, že se zrcadlíme v těch druhých, že druzí nám jaksi nastavují zrcadlo. Také se říká: „nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“.

Zrcadlo nemůže za to, že mám pleš, ale je milosrdné, zepředu ji nevidím a zezadu se podívat moc nedokážu (tedy do zrcadla pověšeného na zdi). Mohu si vzít do ruky malé zrcátko a nastavit ho tak, že ji uvidím, či se ocitnu v prostoru (stalo se mi to např. ve výtahu), kde jsou zrcadla uspořádána tak, že tu hroznou pleš nemohu nevidět.

Jak je to s tím zrcadlením? Lze se dočíst, že nám okolí zrcadlí nějaký náš problém, nějaký blok, třeba událost v životě např. z dětství, s níž jsme se nedokázali vyrovnat.

Žádná velká traumata jsem v dětství neměl, snad jen jsem se pozvracel ve školce, když mne nutili sníst rajčata. Od té doby jsem je nemohl jíst. Částečně jsem se s tím vyrovnal, dám si je, třeba v salátu se sýrem, cibulí a majonézou nebo s namazaným chlebem. Ale samostatně to dosud nezvládnu.

Podobně jsem se pozvracel na dětském kolotoči, na řetízák se nemohu ani podívat, ale labutě jsem zvládl, ale to je vrchol. Co mi to zrcadlí? Snad jen to, že jsem se dokázal překonat a rajčaty (aspoň takto) dokázal svůj jídelníček obohatit a co se týče kolotočů, tak bez těch se v životě obejdu a nevadí mi, že se na nich nezatočím. 

Posledním dětským traumatem, které si uvědomuji, je, že jsem ve školce velmi dobře kreslil, asi jsem zdědil nějaký talent po tátovi. Jenže ve druhé třídě jsem, díky rozpitým vodovkám a nerovným čarám, dostal čtyřku z kapesníku, a talent byl zabit.

Nevím, pak už jsem kreslil jen v rámci výtvarné výchovy ve škole, což už mne tak nebavilo. Rozhodně jsem přestal s kreslením jen tak pro radost jako dřív. Asi jsem se s tím dosud nevyrovnal. Možná, kdybych trénoval a pokoušel se, … Nebo jsem se s tím smířil a přeorientoval se. Čtyřka ze slohu na gymplu mě již tak nezasáhla a teď si tady píšu, jak chci a jak to umím.

Tuhle jsem (asi po dvou měsících) jukl na facebook (častěji je na tom společném profilu manželka) a vyjukl na mě Tomáš Halík (tedy jeden z přátel poslal jeho fotku s nějakým oceněním). Nějak se mi udělalo nevolno. Nevím, zda z facebooku či z pana Halíka. Co mi to tentokrát zrcadlí?

Mám ten facebook nějak rozetnout? Tj. stáhnout se z něj definitivně a ženu donutit k vlastnímu profilu? Nebo se s ním naučit víc žít a využívat ho ke svému prospěchu?

A co ten Halík? Mám kamarády dvojího druhu – na jedny působí jak červený hadr na býka, druzí ho vychvalují do nebes. Přiznám se, se mnou nerezonuje, nijak mne neinspiruje a je mi v podstatě „šumák“, což ale neznamená, že bych po něm měl plivat. Jen ho ignoruji. Pravda, někdy mi to nedá a reaguji na jeho některá vyjádření třeba vlastním blogem, ale to se stane jednou za uherský rok.

Shodou okolností jsem měl dohodnutou zajímavou (psychosomatickou) konzultaci s jednou paní a při této příležitosti jsem se rozhodl zeptat. Na facebook mi bylo odpovězeno, že ho používá jen v rodině a odpověď „co si myslíte o Tomáši Halíkovi“, mne doslova šokovala. „Nic, já ho totiž neznám“.

Nejdřív mne to zarazilo, ale pak nesmírně potěšilo. Zjištění, že existují lidé, v jejichž realitě neexistuje prof. Halík je opravdu povzbuzující. „Tak, když s Vámi nerezonuje, tak to tak nechte být, ne?“ „Ano!“ Sice v mé realitě prof. Halík existuje, ale nijak (nebo aspoň téměř) ji neovlivňuje. Škoda, že jsem se nezeptal, jestli ona paní zná Václava Moravce. Možná, že také ne, vzhledem k tomu, že dvacet let nemá televizi.

Tak to prostě nechám být, a ten facebook taky, proč to řešit. Nakonec do toho zrcadla se také nemusím koukat, ten chlap, co z něj na mne civí, mladší a hezčí nebude, ikdybych se ukoukal.