Žijeme v kultu smrti?

Smrt je přirozená, k životu patří. Na jednu stranu ji odmítáme skoro přijmout a bojíme se jí, na druhou stranu ji hltáme ve filmech, seriálech, počítačových hrách a zpravodajství.

Je nám takto předkládána smrt v různých formách. Kde jsou ty časy, kdy to byly hlavně autohavárie, pak se rozšířily teroristické atentáty, střílečky (především na amerických školách), vraždy filmové a vraždy ve zpravodajství.

Než přišel Covid-19, byla tu i smrt díky těžké zhoubné nemoci. Zpravodajství a opatření proti Covidu přispělo i k dalším příčinám smrti. Dalo by se říci, že kromě smrti, kterou způsobil (či urychlil) Covid-19, tu byli lidé umírající z vyděšení (úzkostného strachu a chronického stresu) a lidé, kteří to už nemohli unést a sáhli si na život. Strachu lze přičíst i smrt v důsledku neléčení jiných nemocí.

A aby toho nebylo málo, teď nám díky politikům (EU rektálním alpinistům a zároveň nenávistným rusofobům) hrozí i smrt umrznutím (kde je naše energetická soběstačnost) a možná časem i hlady. Protože, kde je naše potravinová soběstačnost? Odpovězte si sami.

Pojďme to obrátit ve prospěch života. Nebuďme připosraní a důvěřujme životu. Tak, jak mu důvěřuje příroda, rostliny, živočichové. Vždyť jsme přece součástí přírody a když už jsme se na tento svět narodili, tak ten náš život žijme.

Osobně se žádným „zombíkem“ stát nechci. Ono stačí potkávat ustrašené „nemrtvoly“ na ulici nebo v obchodě. Umělá inteligence, chytré (a)sociální sítě a technologie mne nechávají chladným. Nějak jsem jim nepřišel na chuť, ale je fakt, že mne dobíhají, protože se v systému uplatňují čím dál víc.

Hlavně ten Bill Gates a jemu podobní mě docela štvou, furt se s něčím vnucují, pořád něco mění a aktualizují, snad rychlostí světla. V tomto mi ten vlak ujel a opravdu ho nechci honit.

Když vidím ty bledé tváře (čumějící do mobilu a nevnímající okolní svět) a tváře zahalené v respirátorech se strachem v očích, říkám si, že v takovém světě opravdu nechci žít a snažím se žít po svém. Jediné, co od systému chci, je nechat žít.

Co ale můžu dělat? Kdysi se říkalo: „zahoď občanku a zpátky na strom“. Dnes by to nestačilo, člověk by musel hlavně zahodit mobil, počítač a přístup k internetu, zrušit bankovní účet, skončit se zaměstnáním a utéct do lesa. Jenže je ještě kam utéct?

Co zbývá? Prostě žít. S pokorou, vděčností, radovat se z přítomného okamžiku a drobných radostí. V rámci systému být odvážný, umět se bránit, nenechat se manipulovat strachem, a hlavně uplatňovat lidskost a laskavost. Jedině tak máte šanci, že tu lidskost najdete i u lidí na druhé straně (v institucích a firmách) a můžete s jejich pomocí problém vyřešit a jít dál.

Takže žiju, pracuju, odpočívám, tvořím. Dokud mne smrt nevysvobodí. Nebo se osvobodíme sami? Je nás ale stále málo a asi (mnozí) potřebují ještě více přidusit (už zase nastupují respirátory), než tu hru prokouknou a přestanou ji hrát, nebo aspoň brát vážně.  

Po tom všem „cirkusu“ s Covidem, po všech těch slibech a nekonečných tečkách, tomu ještě většina důvěřuje? Osobně těm mluvkům s respirátorem v televizi nevěřím ani ten (ukrytý) nos mezi očima.

Myslím si, že ani nová vláda nenajde odvahu celý ten mediální cirkus, jak udělat ze zdravých lidí nemocné a z neočkovaných viníky za smrt druhých, zastavit. Očekával jsem to, a když vidím budoucího ministra zdravotnictví v respirátoru, tak změnu kursu neočekávám vůbec.

Co brání tomu uznávat protilátky a již v praxi vyzkoušené léky na Covid? Kdyby šlo hlavně o zdraví, asi by to už dávno prošlo. Ale protože jde především o prachy a ovládání lidí strachem, bude pandemie uměle prodlužována (i v agónii) na věčné časy a režim reálného covidismu bude nadále vzkvétat.   

Jistě, nemoc to je, není radno ji podceňovat a je potřeba ohrožené skupiny lidí nějak chránit, vč. očkování. Ale není to rozsudek smrti pro většinu populace, vždyť naprostá většina lidí se z nemoci uzdravila, velká skupina lidí tím prošla, aniž by to zaznamenala a samozřejmě část zemřela (pokud jsem dobře počítal, tak u nás to bylo 0,3 % celkové populace).

Smrti se bojíme, proto ji tak rádi vzýváme? Co kdybychom se ji naučili jen ctít a smířili se s ní. Tečka.