Zažít spontánnost, nebo zůstat uvíznutý ve stereotypu?

Stereotyp mi sice nevyhovuje, ale nějaká pravidelnost není na škodu. Život je ale častěji o pravidelnosti a stereotypu, než o spontánnosti. Vždycky jsem se ušklíbal nad hláškou „dnes je středa, je ho tam třeba“.

Zůstat ve svém rodišti, asi bych bojoval s pravidelnými návštěvami rodičů mé ženy. Ti by si nejradši stanovili svůj pravidelný den, tedy: „ve čtvrtek si bereme děti my“. „No, jo, ale my bychom potřebovali tento týden změnu, hlídat děti místo čtvrtka v úterý“. Nejspíš bychom se dohodli, možná si to i vybojovali, ale odstěhováním se a založením rodinného hnízda o 50 km dále „tyhle čtvrtky“ ztratily smysl. Stěhovali jsme se, když bylo prvnímu dítěti šest měsíců, do té doby jsme se střídali u rodičů a já přes týden bydlel na podnikové ubytovně.

Připomnělo mi to také oblíbenou hlášku jednoho kamaráda, kterou používal velmi často a dalo se jí odpovědět na mnoho otázek: „každý den není úterý“ (což v jeho případě byla taková universální odpověď skoro na všechno).

Vždy, když jsem se opil opravdu do němoty, bylo to spontánní, neplánované. Na plánovaných oslavách, jsem mohl pít hodně, ale vždy jsem se nějak uhlídal. Prostě zapnutá sebekontrola. A tak dnes s úsměvem vzpomínám, jak naprosto nevinně začaly večery, které mi způsobily kalná rána.

S kamarádem spolužákem jsme si koupili flašku vína a na koleji zapili konec prvního semestru, protože jsme oba v ten den skončili úspěšně poslední zkoušku. Pak šel spolužák do svého pokoje a já se chystal do postele, když vtrhl spolubydlící s partou a demižonem vína z Moravy. Spát jsem stejně nemohl, tak jsem se přidal. Hned po zkoušce jsem volal z budky domů, že to ještě na koleji oslavím, ráno vstanu a přijedu na oběd.

Po noci objímání záchodové mísy a dopoledním bolehlavu, jsem v poledne z kolejí volal, že se dostavím až k večeři.

Další takovou spontánní akci jsem zažil asi půl roku poté, kdy jsem jel na Ekofilm do Ostravy. Ubytoval jsem se na kolejích, unaven si lehl a z vedlejšího pokoje, s kterým jsem měl společnou koupelnu, se začal ozývat veselý opilecký smích. Chtěl jsem spát a tak se rozhodl, že půjdu „mladíky“ umravnit. Sotva jsem otevřel dveře jejich pokoje, poznal jsem dva ze čtyř a už jsem na jejich pokoji zůstal. Neplánovaně. Nebylo to až tak hrozné, nicméně ráno jsem měl kalné a dopoledne jsem bojoval hlavně sám se sebou.

To asi nebyl pozitivní příklad spontánnosti. Stereotyp, povinnosti, opakování stejného, pravidelného ubíjí a tak to chce občas nějakou spontánní změnu. Třeba na víkend nic neplánovat a rozhodnout se na poslední chvíli podle počasí a nálady, jet na výlet, zajít někam, někoho navštívit. Některé věci je nutné plánovat dopředu, např. divadlo, koncert.

Ale dá se i v rámci opakované pravidelné aktivity, to udělat trochu jinak, zvolit jinou cestu, odlišný způsob. Je to takové vítané „osvěžení“. Jo, také jsme sklouzli do pravidelnosti, podobně jako žena i já mám své dny (třeba večerní cvičení v Sokole, žena ve středu, já ve čtvrtek). Všední dny mám nalajnované, větší část dne strávím v práci, pak tam jsou nějaké domácí povinnosti, aktivity společné či samostatné. Když je „dlouhý den“, dá se toho stihnout víc, hlavně venku. Za dlouhých zimních večerů také existují nějaké možnosti jak trávit čas pravidelně, či nějakým spontánním rozhodnutím.

Jo, život je zpravidla pravidelný, cyklický, opakující se. Aby to nebyl úplný stereotyp, je potřeba zařadit čas od času do života tu spontánnost, nespoutanost, změnu, zkrátka toho pošetilého blázna, který možná leckoho vyvede z míry, ale člověku působí radost. Protože si to ještě dokáže užít a nemyslet na to, co si o tom druzí pomyslí.

Dovolit si nemyslet, čili dát své mysli dovolenou, je (aspoň pro mě) povznášející. A tak se občas „vznáším v oblacích“ a nemyslím na to, až zase budu „stát nohama pevně na zemi“, což je nutné k přežití. Ale to občasné „vznášení se“ dává „životu křídla“ a přežívá se tak mnohem líp.