Zasvoupravdubijci

Vstoupil jsem do pár diskusí u společensko-politických blogů. A tam vřava. Úplné bitevní pole diskutujících, za svou pravdu se bijících. Taková kolbiště mě nelákají, tak jen nakouknu a tiše odejdu.

To je tak, když autor napíše cosi, co druhé vyprovokuje k reakci. Někdy jde o nadsázku (ironii, recesi) a v zásadě o provokaci: tu máte, pejskové kostičku a sežerte se! Autor pak jen z nadhledu sleduje ten boj v diskusi a má z toho srandu. Nebo článek myslel autor vážně a diskuse se neúčastní proto, že a) bojí se, aby ho také nesežrali, b) není třeba s blby ztrácet čas.

A pak jsou ti opravdoví, hluboce přesvědčení bojovníci, můžeme jim říkat zajímavým českým novotvarem: „zasvoupravdubijci“. Ti musí ty druhé přesvědčit a dovzdělat. Obvykle narazí na „zasvoupravdubijce“ z druhého názorového spektra a už to jede. Už se nálepkuje o sto šest a o všechny možné „agenty cizí mocnosti“ a „nebezpečné kreatury“ není nouze.

Vždyť jde o něco tak ušlechtilého, jako je pravda. Matematika na základě logiky a pravděpodobnosti zkoumá, zda výrok je pravdivý, či ne. Filosofie neustále pravdu hledá, nachází a zpochybňuje. Ideologie pravdu vlastní, prodává, propaguje a hlídá. A tak nám tu vzniká Odbor na ministerstvu, který má nad pravdou bdít.

Obávám se, že tam moc matematiků ani filosofů nebude. Ono ideologicky je to jednodušší, to můžete pravdu překrucovat, dokonce znásilňovat a využít v boji dvou znesvářených skupin „zasvoupravdubijců“. Obvykle to končí tím, že jedna skupina „zasvoupravdubijců“ potře tu druhou. Až „hrdinně“ zvítězí, za co (a proti komu) se bude bít dál? Navíc to může být jen vítězství Pyrrhovo.

Takže milí „zasvoupravdubijci“ můžete vstoupit, můžete i diskutovat. Já vás nebudu o „své pravdě“ přesvědčovat a ani nebudu „vaši pravdu“ vyvracet.

Nemám potřebu se bít, mám potřebu být. A to je velký rozdíl. Nejen gramatický, ale hlavně dramatický.

PS: právě jsem dostal chuť zase si trochu šťouchnout do té politiky.