Zapal svíčku, vypni svět

Díky internetu, moderním technologiím, médiím, mobilům, dopravním prostředkům, zdá se být svět jen jedna velká globální vesnice. Jsme neuvěřitelně propojeni, ale zároveň se sobě vzdalujeme.

 Kdo si povídá v autobuse, ve vlaku, se sousedem, doma? Připadá mi, že (skoro) každý hledí do té své „kouzelné krabičky“, hraje si, baví se, či si vyhledává a čte informace.  A těmi se to jen hemží: v poslední době vedou čínské akcie a nekončící příběh uprchlíků a islámu. Na jedné straně příběh lidské bolesti, utrpení, strachu a naděje, ale také vypočítavosti a plnění úkolu (šíření náboženství míru). Na druhé straně jde i o příběh neuvěřitelné hlouposti, neschopnosti, zaslepenosti, nerozhodnosti, pokrytectví, hrabivosti a povýšenosti. Je to i příběh o cestě z pekla do ráje, tj. evropského sociálního státu, který skončí, protože ne všechny bude schopen uspokojit. A v neposlední řadě příběh o strachu z toho, že ráj v peklo se promění a příběh našeho „probouzení se“, abychom ještě stihli udělat něco proto, aby tady to peklo nenastalo (nebo aspoň probíhalo v mírnější podobě než jinde). Člověk chtě nechtě podléhá a řeší světové problémy a přemýšlí, jak na něj dopadnou. Realita makrosvěta nás nějak ovlivní, něco se sice ukáže jen jako „virtuální mediální strašení“, ale něco jiného už je fakt jiný kafe (obzvlášť, když už to nejde zamlčet, tak se to aspoň bagatelizuje, upravuje a správně komentuje). A tady to chce rozum do hrsti a srdce na pravém místě.

Říká se, že člověk má řešit jen to, co dokáže sám ovlivnit. Je to především jeho vlastní život (a už to je hodně náročné) a život jeho blízkých. Že žijeme na poměrně malém teritoriu, nám připomene každý delší výpadek proudu. Svět se nám zúží právě na to nejbližší okolí v právě daném čase (tady a ted´). Ostatní „virtuální“ svět přestane existovat, protože je „nedostupný“, dočasně vypnutý.

Člověk pak neřeší problémy makrosvěta, ale soustředí se na ten svůj mikrosvět a dělá jen to, co sám může ovlivnit. Třeba najít sirky a zapálit svíčku, pokud je tma.

A když ho čas „vypnutého světa“ zastihne doma mezi svými blízkými, má příležitost dívat se s nimi do plamínku svíčky, povídat si, zavzpomínat či jen s nimi mlčet a cítit blízkost, lásku. A tak počkat až se svět (elektrický proud) zase rozjede.

Kola se točí, člověk je zas v kolotoči všedních dní. A pak se zastaví a vzpomene si. Zapal svíčku, vypni svět a bude dobře.