Vidláci v metru

Je to už spoustu let, co se stal příběh, který by člověk asi sám nikdy nevymyslel. Bráchovi bylo tenkrát osm let, já byl v pubertě a rodinka z venkovského Kolína si vyjela do hlavního města.

Už ani nevím, zda jsme jeli do Národního muzea, a zda jsme navštívili i obchodní dům Kotva, nejdůležitější roli hrálo metro. To tenkrát jezdilo snad jen na trase „C“ mezi stanicemi „Sokolovská“ (dnes Florenc) a „Kačerov“.

Táta rozhodl, že si metro užijeme, nastoupili jsme (asi) ve stanici „Muzeum“ a jeli na konečnou na „Kačerov“. Tato část cesty proběhla v klidu, drama teprve mělo přijít. Chtěli jsme se vrátit zpět na nádraží a jet vlakem domů.

Když jsme vystoupili z vagónu metra, naproti stálo metro zpět.  Táta tam ještě prostrčil malého bráchu a v tu chvíli se dveře zavřely. My ostatní zůstali na peróně jako opaření. Malý okamžik jsme sledovali bráchův zděšený výraz v obličeji přitisknutém na skle, než nám ujel. Táta ještě stačil rukama ukázat: jednu stanici a ven.

Tak jsme jeli všichni na „Budějovickou“, kde ale brácha nikde nebyl. Táta řekl, že třeba nevystoupil a zmizel v dalším metru směr „Sokolovská“. Navrhl jsem mámě, že pojedu na Kačerov, že se třeba vrátil zpátky a je tam. Máma mě ale nikam nepustila. Tak jsme šli k dispečerům. Za chvíli hlásili, že se rodiče osmiletého Mirka Tichého mají dostavit na stanici Kačerov.

Tak jsme jeli zpátky a šťastně se shledali s bráchou. Ten si ještě otíral slzy a pak nám řekl, že mu paní v metru poradila, aby se dalším metrem vrátil na Kačerov, což udělal, ale my jsme už odsud zmizeli. Chvíli nás hledal a pak za sloupem brečel, všimla si ho hodná paní a dovedla ho k dispečerce a ta už to vyhlásila, dřív, než jsme za dispečerkou na Budějovické dorazili my.  

Sedíme všichni na lavičce a přichází dispečerka a s úsměvem nám oznamuje: „předpokládám, že se vám ztratil i tatínek. Ten na vás čeká na Sokolovské“.

Jo, tenkrát jsme si to metro v Praze opravdu užili.