Už se nešílí

Nemocní všude kolem. Děti ve školce a škole, příbuzní, známí. Fronty v lékárnách a mluví se o nedostatku některých léků.

Potkal jsem sousedku a kamarádku, shodou okolností lékárnici. Usmál jsem se na ní a prohodil „jdeš do práce do snědeného krámu?“ Trpce se usmála. Ten samý den jsem šel kolem jedné lékárny a viděl tu obrovskou frontu. Těžká práce v této době.

Co hygieny? Máme tu epidemii a nikdo nešílí. Zavřeli někde školy? Nevím, snad jsem zaznamenal jen zákazy návštěv v nemocnicích a v domovech seniorů.

Jako obvykle jsem se nenakazil a nemocný nebyl, tedy popravdě jsem si snad jen pár dnů před Vánoci trochu zakašlal a zasmrkal. Vypil jsem pár bylinkových čajů, do čaje jsem si přidal med a citrón a v pohodě. Na naléhání manželky si stříknul nějaké kapky do nosu.

Asi mám dobrou imunitu, taky pro to leccos dělám. Pohybuju se venku, otužuju se, moc se nestresuju. A jen čumím, jak to lidi kolem mě klátí. Kupodivu většinou ty mladší. Čím to je? Že by tou v….? Na to snad ani nesmím pomyslet.

Když však pomyslím, zjistím, že jsem jaksi zapomněl umřít. Já, nechráněný. Před čím vlastně? Jsem rád, že se nešílí. Ale přijde mi to divné.

Jo, jsou jiná témata, zajímavější. Otevřely se další kauzy. Cože se to děje v České televizi? Že by opožděné Me Too. A nerozšíří se to infekčně ještě někam dál? Ikdyby, tak já mám celkem dobrou imunitu, a hlavně naprosto bezvýznamnou pozici. Byť tedy mám tři ženy v podřízené pozici, ale nedovedu si představit ani situaci, že bych je nějak obtěžoval a ani to, že by mě označily za sexuálního predátora.

Stejně jako ony, ani já, nemáme kam postoupit, snad jedině vystoupit můžeme. A zařadit se do jiné fronty. Fronty na pracáku nebo sociálce. Děkuji, nechci. A chápu, jak je to ponižující, a hlavně mně každá fronta kdekoliv vnucuje kacířské otázky: co tu vlastně dělám? Proč tu jsem a potřebuji to vůbec (zrovna teď)? Je nezbytné, abych si tu frontu vystál? Pokud si odpovím, že je to nutné, pak holt čekám. Pokud ne, tak odcházím.

Ustojím a přežiju jak případnou frontu, tak i ty ekonomické nepříjemnosti. Ještě mám z čeho čerpat (rezervy jsou) a navíc toho moc nepotřebuji.

Ani ty léky. Jednak se o to stará manželka, osobně do lékárny nechodím a také většinou žádné léky neberu. A pro ten případ, že by mě žena přece jen donutila, stačí otevřít skříňku a zeptat se jí, co si to mám vzít a najít to. Opravdu na to nemám disciplínu. Třeba doberu platíčko (a to ještě vynechávám, protože zapomenu) a je konec. V podstatě uznávám čtyři „léky“ vitamín B, C, D a hořčík. Ano, občas zobu doplňky stravy, béčko a céčko. Pro déčko si chodím na sluníčko.

Asi je nás takových (hazardérů) málo, ale aspoň já se cítím zdráv a nebývám nemocný. Řídím se tím, že přirozené je být zdravý, normální je být nemocný. Takže logicky nejsem normální. A teď do toho ten strašný nedostatek léků. Napadla mě (nenormálního) kacířská myšlenka. Není to vlastně dobře?

Když nebudou léky, a lidi se jimi přestanou cpát, budou se muset vrátit k přirozenosti (biorytmům, bylinkám, psychosomatice) a nakonec se uzdraví. Přestanou se léčit, ale začnou se uzdravovat. Díky vlastní zodpovědnosti a vlastnímu úsilí.

Nakonec by se tak mohla uzdravit i celá naše lidská společnost. Jen ty chudáci nadnárodní farmaceutické firmy by asi začaly strádat a chřadnout.