Transformace, de-globalizace a re-lokalizace

Projektujeme si budoucnost na základě zkušeností z minulosti, z našich obav a nadějí, z našeho očekávání, tužeb a přání. Vnímáme, že svět je „naruby“ a že se něco děje, na jedné straně něco zlého, na druhé i něco dobrého. 

Jsme v nějaké transformaci, ať chceme nebo ne. Ten vývoj je nesmírně dynamický a za nějaký kratší či delší čas tu může být zcela jiné uspořádání světa. Jak říká pan egyptolog Miroslav Bárta: bojme se sami sebe, ne islamistů nebo Ruska. O uprchlické vlně říká toto: „zatím jde jen o "trénink na rozjezd". Berme to jako nastartování procesu regenerace či transformace, z nichž v minulosti vždy vyrostlo něco zajímavého“ (více v rozhovoru na aktuálně.cz). 

Vzpomenu ještě další dva významné Čechy, kteří ale působí v zahraničí. Ekonom Prof. Milan Zelený tvrdí, že globalizace se vyčerpala a nastartovala se re-lokalizace. Všímám si toho, že velké kolosy jsou neřiditelné, nákladné. Bojí se změn, stagnují, drží se osvědčené linie, která, ale přestává být úspěšná. Obvykle to končí tím, že se lidé, kteří to řídí, zabetonují ve svých pozicích a tvůrčí lidé postupně odcházejí. Je jedno, zda jde o obchodní či výrobní korporaci, finanční instituci, univerzitu či státní úřad nebo Evropskou komisi. Myšlenky prof. Zeleného potvrzuje dle mého i v Německu žijící politolog Petr Robejšek, který hájí národní státy a mluví o selhání západních elit, jejich dekadenci a odklonu od běžného života. Společnost u nás je rozdělena (a podobně je to zajisté i jinde v Evropě), ale určitě to není tak vyhraněné, jak předvádějí média. Na jedné straně je vnucovaná politická korektnost, multikulturní obohacení, sociální inženýrství moderní levice a na druhé strach z islámu, návrat k tradičním hodnotám, vlastenectví. Je třeba rozlišovat, nebezpeční jsou fanatici na obou stranách: morálka, pravda a láska se nedá nařídit shora, stejně nebezpečné je vyvolávat strach z odlišného, odporné je také takové to „nic než národ“. Ovšem když se řekne „má vlast“ je to úplně jiný kafe. Cítíte ten rozdíl? Avšak nejhorší je bagatelizovat, překrucovat či zamlčovat realitu, lhát, zkrátka manipulovat. Což se děje. A pokud se něco takového děje, je to vždy v něčí prospěch a říká se tomu propaganda.  

Každý jsme někde zakotven, máme rodinu, kamarády, známé, spolupracovníky, sousedy. Nemáme právo nikomu vnucovat svůj názor, svůj životní styl, můžeme působit jako vzor, inspirace. Respektujme druhé. To, že jsou v mých očích jiní, divní, není jejich problém, ale můj. Nemám právo jim do toho zasahovat. Jen v případě, když mne něčím ohrožují, mám právo se bránit! A tak podobně by to mělo fungovat na úrovni mezinárodní, nevměšovat se a nepřetvářet jejich politicko-ekonomický systém k obrazu svému (myslím, že teď už to víme).

Osobně fandím návratu k přirozenosti a respektu k jedinečnosti každého živého tvora vč. člověka. Vzájemně se ovlivňujeme, vzájemně se potřebujeme. Možná i proto mě oslovily čtyři dohody a „být sám sebou“ a inspirují mne určití lidé. Jsou lidé, kteří pomáhají upřímně z hloubi svého srdce, vědí, že mohou pomoci jen někomu, jen pár lidem a jen třeba skromně. Např.: pomohou bezdomovci, který prodává Nový prostor, tím, že si jej koupí, jedou ve svém volnu pomáhat lidem vytopeným při povodni, posílají peníze, DMS, pomáhají jako dobrovolníci (např.: v hospicech) nebo třeba značí turistické stezky. Tito lidé nemají potřebu se zviditelňovat na sociálních sítích a „vyřvávat“ do veřejného prostoru „přijímám“. To dělají spíše „profesionální aktivisté“ (možná brigádníci?) a především propagandisté a „citoví vyděrači“. 

Myslím si, že je třeba nechat zemřít to, co se přežilo a zachránit to, co je použitelné dál. Politická korektnost a neustálý růst na úkor drancování přírodních zdrojů si zaslouží odejít do propadliště dějin. Z mého hlediska naopak je třeba zachránit především svobodu, doplněnou respektem a odpovědností. Měli bychom se vrátit k přirozenosti, tj. mužskému a ženskému principu, snažit se o rovnováhu, nemít strach a mít odvahu, slepě nevěřit a být sami sebou, zachovat si nadhled a smysl pro humor.

A co se týče islámu: tak v případné „České islámské republice“ žít určitě nechci (asi bych to ani nepřežil), ale v případném „Českém toltéckém království“ by měla být radost žít, ne?

Když opustíme svět virtuálních iluzí (a mediální propagandy), zbyde nám pak to, co vidíme na vlastní oči kolem sebe, vidíme život takový, jaký je. A tak jedna dobrá zpráva na závěr: přírodní a vesmírné zákony fungují a fungovat budou, bez ohledu na to, jakou směrnici k tomu vydá EU, bez ohledu na to, co řekne v mešitě nejvyšší imám či jaké stanovisko k tomu zaujme papež nebo mocipáni jako Obama, Putin a (ne)mocná dáma Merkel(ová). O našich myších, které řvaly ani nemluvě. 

Přeji krásně prožitý svatováclavský prodloužený víkend