To jsou ale paradoxy

Je zajímavé, že něco tak pozitivního jako je odměna, může být ve skutečnosti trestem, a naopak trest se stává odměnou. Nevěříte? Tak pár příkladů.

Každý je rád chválen. Ale takové ty pochvaly: děláš to moc dobře, nejlíp z nás všech, mohou vést k tomu, že Vám toho bude také nejvíc naloženo a Vy se z té práce zblázníte. Taková pochvala je spíše trestem.

Pokud přestanete stíhat, děláte víc chyb, stanete se nespolehlivým, více se stresujete a hroutíte, může následovat třeba zpočátku krutý trest v podobě vyhazovu z práce. Po čase se ukáže, že to byla vlastně odměna, máte možnost změnit přístup, najít jinou práci, která Vám bude víc vyhovovat.

Totéž může platit i o partnerských vztazích, není-li v něm rovnováha, láska a vztah delší dobu skřípe, je lepší z takového vztahu odejít, odpočinout si a po čase třeba začít znovu.

Najdeme i další příklady: např. úraz, který Vás připraví o nohy a po delším čase se s tím vyrovnáte, získáte větší duševní sílu a psychickou odolnost, nové obzory. Postižené dítě můžete také vnímat jako trest, zlý osud, ale může Vám to otevřít úplně jiný svět a dát nový smysl života.

To jsou paradoxy. Někteří se šplhají na vrchol kariéry. Když ho dosáhnou, snaží se tam udržet. Pokud z vrcholu spadnou, je to nepříjemné, ale po čase (např. někteří vrcholní politici) zjišťují, že se jim ulevilo, že žít obyčejný život jim poskytuje větší radost a už se vrátit na vrchol nechtějí.

To byly příklady z běžného života, ale můžeme takové příklady nalézt i ve světové politice. Dotace mají pozitivně dorovnávat rozdíly a zlepšovat život. Přiznejme, že celkem to funguje, pokud se to nepřežene. Pak to vede k lenivosti, nároku a ztrácí se odpovědnost za život, mizí to, co předešlé generace uměly, totiž postarat se sami o sebe. Nakonec se dotace jako forma odměny, paradoxně stávají trestem.

Podobně je to s ekonomickými sankcemi. Sankce zprvu působí jako trest, způsobují nedostatek, ale ve výsledku vedou k tomu, že cizí nakoupené produkty nahradíme vlastní produkcí, zvýšíme soběstačnost a sebevědomí. Z mnohých zpráv se dozvídáme, že to se stalo Rusku. Rusové paradoxně na sankcích vydělali. My na dotacích spíš proděláváme, snažíme se je čerpat za každou cenu, takže se utrácí i za nesmyslné projekty. Díky náročné administraci a byrokratické svázanosti jsou dotacemi podpořené akce dražší, než by byly bez dotací.

Moderní medicína umí na jedné straně zázraky, na druhé téměř zlikvidovala odpovědnost jedince za své zdraví. Být zdravý, což je mimochodem přirozená vlastnost člověka, se stalo nenormálním, téměř ojedinělým, podivným. Za to být nemocný, je normální, naprosto běžné. A točí se v tom velké peníze a politika. Ve zdravotnickém systému jsou lidé léčeni tak dlouho, až jsou uléčeni k smrti.

K smrti stejně jednou dospějeme a není paradoxně lepší k ní dojít relativně zdráv a vesel? Jistě, nevím, jak se budu cítit za dvacet let, budu-li na světě. A jaký bude vůbec tou dobou svět? 

Nevím, ale nemá smysl se tím trápit. Vím jen, že život se odehrává v přítomnosti a že se vše mění. Také vím, že žijeme v době velmi dynamických změn a scénářů dalšího vývoje je poměrně mnoho. Každý si píšeme ten svůj scénář, ať vědomě či nevědomě, a podle toho vypadá naše realita.

Paradoxně co je pro jednoho dobré, může být pro druhého špatné. Tak si nechme to svoje a nevnucujme to druhým. Ti mají také to svoje a to jejich bychom třeba také nechtěli.

Jo, jsou to ale paradoxy. A jak je takový paradox definován? Odpoví nám na to wikipedie: „Paradox    (z řeckého paradoxos – nepodobný, náhlý, neočekávaný) je tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky  v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek. Nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá.“

Když tu občas filozofujeme o pravdě a označujeme se za lháře, pak nám pomůže „paradox lháře“: člověk, který o sobě říká, že lže, buď lže a tedy nelhal, anebo skutečně lhal, a pak mluví pravdu.