Syndrom zpovykaného Pražáka

Fascinují mne neustále se rozšiřující diagnózy. Je to asi nějaký pokrok. Připouštím, že znalosti se zvýšily, a že příčina může být v nemoci, tedy diagnóze. 

Dříve rozmazlený nevychovaný spratek je dnes hyperaktivní nezvladatelné dítě s diagnózou ADHD, lenost má také svou diagnózu – únavový syndrom nebo prokrastinace. Ano, souhlasím s tím, že jde o důsledek nemoci. Jen, kde se ta nemoc vzala? Proč tu nebyla i dřív? Resp. ona tu byla, jen jsme nevěděli, že jde o nemoc. Že chování dítěte či únava člověka může mít příčinu v nemoci a jako nemoc by se měla i léčit. 

Chování některých lidí je také symptomatické, tak jsem si vymyslel „syndrom zpovykaného Pražáka“. Upozorňuji předem, že mnoho Pražanů je vůči této chorobě imunní, a naopak mnoho venkovanů jí trpí. Jak si tedy takovou diagnózu představuji?

Představuji si, že základem je metropolitní velkoměstské myšlení a uvažování, založené na tom, že ČR jsou Čechy a Čechy rovná se Praha a z toho plyne typické chování „nemocného“, tedy z toho vychází i typické příznaky:

- skálopevné přesvědčení, že hlavní město je výjimečné

- že se v něm odehrávají dějiny republiky

- že v něm žijí pokrokoví, moderní, vzdělaní a tvořiví lidé

Tyto, tzv. pozitivní příznaky, snad ani nelze považovat za nemoc a výše uvedené je beze sporu pravda. A nyní, co se stane, když se z těchto předpokladů vyvine „choroba“. Tj. začne se výše uvedené myšlení dále rozvíjet:

- v Praze máme vždy pravdu a děláme to nejlíp ve státě

- v Praze vždy volíme správně, jsme jednoznačně liberálně demokratičtí, prozápadní

- v Praze je nejvíc příležitostí, je to nejkulturnější město, ekonomicky nejvyspělejší, neboť jako jediní překračujeme průměr EU

- v Praze je blaze a draze, a obojí má příčinu v tom, že sem všichni chtějí, ze západu i z východu

- vše, co se šíří z Prahy, je pro vaše dobro

- na venkově nás nemají rádi, protože jsme prý povýšení, pokrytečtí, přitom my do těch zaostalých oblastí vnášíme pokrok, kulturu, zachraňujeme památky a regenerujeme venkov

- prý jezdíme moc rychle a neurvale. A vy byste nejezdili rychle, když se kolikrát musíte po Praze jen pomalu šinout?

Dobrá, dalo by se s tím souhlasit a není na tom nic hrozného. Když se ale bavíte s člověkem, který je netrpělivý, nemá čas, chce vše ihned, tvrdí, že se s takovým přístupem nesetkal, a že má právo a Vy jste dle práva povinen rychle jednat a zjednat nápravu, a následně Vám svým známým právníkem i vyhrožuje …. máte chuť položit mu tuto základní otázku: „nejste náhodou z Prahy?“  

Jen si někdy říkám, zda spíš já netrpím nějaký opačným „syndromem venkovského balíka“, když se tu do zpovykaných Pražáků tak „obouvám“. Asi na tom něco bude, ale léčím se: už mi nevadí tolik, jako dřív.

Obě „choroby“ mají jedno společné: ti druzí jsou divní! A o tom to je. Stále platí to tak moudré, ale přitom tak hloupé heslo „podle sebe, soudím tebe“. 

Jo, v zásadě jsme všichni stejní, ale každý jsme jedinečný a v tom je ta rozmanitost a pestrost života. A být Česko jen Praha, to by byla opravdu nuda. Na druhou stranu nebýt Prahy a Pražáků, asi bychom se také nudili. Kdo by nám pak vadil a kým bychom se bavili?