Svoje současné role zatím hraju dál

Roli manžela a otce dospělých dětí hraju dál. Také roli souseda jsem nijak nezměnil. Nicméně sousedé se mi občas mění a také své sousedství trochu rozšiřuji, poznávám nové sousedy.

Nebo třeba blíže ty, co jsem dosud jen zdravil při potkání. Přemýšlel jsem, zda se ještě nechat zvolit „šéf-sousedem místního panelákova a činžákova“ a nic jsem nevymyslel. Je to docela na nic to myšlení. Jen jsem si vlastně sepsal, co mě na tom baví a co ne a v čem mi ta práce dává smysl. Zrekapitulovali jsme si těch pět let, našli prokazatelné úspěchy a rozhodli se, že přes všechny ty byrokratické klacky pod nohama, do toho půjdeme dál. Tak jsme se nechali znovu zvolit a já mám teď dalších pět let práci, za níž dostávám pravidelný plat, tedy obživu.

Když se něco povede, k něčemu přispějete a pomůžete tomu, má to smysl. A to je pro mě nejdůležitější. Už vím, že bych nemohl dělat to, co mě nebaví, a navíc by mi to nedávalo smysl.

Řekl bych, že mě baví pracovat, tvořit a nejradši nořím ruce do hlíny a snažím se starat o půdu (zem), aby mi dala užitek i krásu. Venku, na sluníčku, v přírodě jsem nejšťastnější a že u toho fyzicky pracuju mi nejen nevadí, ale naopak mě to činí radost.

Moc mě nebaví práce pro práci, tedy chodit do práce jen kvůli potřebě vydělat peníze, udělat radost šéfovi a kolegům. Z toho už jsem vyrostl. Jak se říká, že čas jsou peníze, já už dnes preferuju čas, svůj volný čas. Také chci za svou prací vidět aspoň někdy nějaký hmatatelný výsledek. A to díky charakteru své práce vidět mohu. Zpravidla jsem jen malou součástí toho výsledku a bez jiných šikovných a ochotných lidí, spolupracovníků, bych daného výsledku nikdy nedosáhl. Tak si těch lidí vážím a rád s nimi spolupracuji.

Role pracovníka (zaměstnance) tedy pokračuje dál a nechávám tomu volný průběh. Mám tam ještě pár záležitostí, které chci a potřebuji rozjet a dokončit. Ale hlavně žiju svůj život a své role.

Nevím, zda a kdy mi bude dopřána role dědečka a „rentiéra“ (důchodce). Tedy, kdy bych (s)měl jít do důchodu vím, ale jak to za těch několik let bude, nevím. Zbavím se starostí, které vyplývají z práce, ale práce jako takové se nezbavím.

Budu ale pracovat hlavně pro radost. Takové práci říkáme tvorba, tvoření. Budu tedy zejména tvořit. Hlavně žít pro radost. Budu i psát? Pokud mě to bude bavit a budu mít inspiraci, pak ano.

Co tady bloguju těch osm let, tak jsem zjistil, že psát profesionálně v nějaké redakci a na zadání, bych asi nemohl. Neměl bych z toho radost a ztratil bych jiskru. Když něco píšu, musí zajiskřit nějaký prvotní nápad, který se pak dá rozvinout, dotvořit a někdy taky zahodit a opustit.

Své role tedy hraju dál a budu je hrát, dokud mě budou bavit. Mám rád slůvko „nemusím“, to je přímo kouzelné zaklínadlo, protože něco nemuset dělat, nemuset někde být, nemuset se do něčeho nutit, vám dá tu pravou svobodu.

Ale jak se svobodou, tak i s tím nemusením je potřeba zacházet zodpovědně a přijmout důsledky svých myšlenek, slov a především činů.

A rozhodně vím, že z toho, co se děje kolem nemusím (a ani nechci) zešílet. Šílenců tu na světě máme už moc, netřeba se k nim přidávat. Radši půjdu svou cestou a komu se to nelíbí, ať si políbí šos.