Svět naruby

Není náš svět tak trochu převrácen na hlavu a úplně proti přírodě? Podívejme se, co platilo za našich předků.

Základem byla rodina, tvořená mužem, ženou a (obvykle více) dětmi. Lidé si mnoho potravy obstarali sami, pohyb měli zaručený při práci pro svou obživu, žili více v souladu s přírodou, věděli, že jsou na ni závislí, a proto se snažili s ní spolupracovat.

Společenství bylo převážně místní. Život se odehrával reálně a lokálně. Muž zastával výhradně tradiční mužskou roli, žena tradiční ženskou. Obnášelo to, že muž se staral o živobytí, žena pečovala o děti, manžela a domov.

Lékaři působící na venkově byli převážně rodinnými lékaři, znali své pacienty a snažili se je uzdravit, když už to nešlo, řekli to jak pacientovi, tak rodině, přenechali pacienta osudu (Bohu) a obvykle povolali kněze. Umírající byl se smrtí smířen, rozloučil se s blízkými a ti pak jako pozůstalí uspořádali pohřeb jako poslední (a veřejné) rozloučení.

Právníků a úředníků moc nebylo a obyčejní lidé se s nimi ani nesetkávali (mimo výběrčích daní, desátků). Neidealizujme si to, lidé museli více dřít, dříve umírali, umíralo i hodně dětí, na nemoci nebyly k dispozici léky. Lidé se možná více vzájemně respektovali a aby přežili, museli spolu více spolupracovat, ale častěji chyběla láska, rodina byla převážně ekonomickou jednotkou s převážně autoritářským řízením.

Potom styly žití upravily následující generace lidí až do dnešní podoby. Oproti ještě nedávné minulosti se náš svět doslova převrátil naruby. Napomohly tomu technologie, především mobily a internet, propojení, ale též špehování a závislost.

V naší civilizaci rodina upadá, dětí je méně, některé ženy se tlačí do mužských rolí a naopak. Tak tu máme silné (mužné) ženy a citlivé (až zženštilé) muže. Soužití stejnopohlavních párů bylo dříve tabu, pak tolerováno, dnes je dáváno na odiv.

Rodinný lékař se změnil na obvodního, moderní lékařskou péči poskytují nemocnice. Ty největší jsou trochu odlidštěné, jsou to takové „továrny“ na léčení. Právníků a úředníků též přibylo, dokonce se dá říci, že je jich nadměrné množství a v tomto množství spíše škodí, než pomáhají. Také vzrostla důležitost peněz, kariéry a moci.  

A tak tu máme některé lékaře, kteří neléčí, aby pomohli k uzdravení pacienta, ale aby pomohli své peněžence. Některé právníky, kteří místo spravedlnosti vytváří bezpráví a úředníky, kteří místo řádu vytváří chaos.

Bývalo to mnohem jednodušší a stabilnější, nyní je to složitější a dynamičtější, chaotičtější. Lidské společenství je dnes globální a virtuální. Více propojené a více na sobě závislé. Nejen ve „štěstí“, ale i v „neštěstí“. Globalizaci už štěstí asi došlo. Není na čase ji vyměnit?

Dnes (snad v každém státě Evropy a také v USA) žijí dva naprosto rozdílné typy lidí. Ti globální, kteří žijí a pracují v městských aglomeracích, metropolích a mají tak podobné problémy a životní styly. Pak si samozřejmě i přes jazykovou bariéru, která je dnes nahrazena „universální“ angličtinou, lépe rozumí člověk z Prahy s člověkem z Berlína a New Yorku, než se svým mateřským jazykem spřízněným člověkem z českého či moravského venkova, protože má jiný životní styl, jiné problémy. Ale také jiné příležitosti a hrozby.

Můžeme to nazvat vzájemné odcizení. Přesto se někteří lidé necítí dobře tam, kde zrovna jsou a láká je to jinam. A tak z Prahy (většinou starší, kteří touží po klidu) odcházejí na venkov, naopak z venkova (obvykle ti mladší) odchází do Prahy za kariérními příležitostmi.

Dřív ale platilo, že se dobře měl ten, kdo něco uměl. Což dále platí především na venkově a u řemeslných a technických profesí. Jak už jsme my starší poznali v období reálného socialismu, do popředí se dostávali ti, kteří uměli hlavně hlasitě vyřvávat uvědomělé fráze a dobře intrikovat.

Že se to někdy vrátí, a že to k nám přijde z druhé strany (než minule), jsem si fakt nepomyslel.