Svět je malý a o náhody v něm není nouze

Zúčastnil jsem se setkání, o němž jsem nevěděl, že se vůbec koná. Jak je takový zázrak možný? Asi vás napadne nejjednodušší cesta, vstoupíte někam sám, rozhlédnete se a uvidíte partičku lidí, které znáte.

Skutečnost byla o něco barvitější a může za to manželčin nakopnutý ukazováček na noze a vysypaný kamion (s rybami) na dálnici D10 před Prahou. Obě události vedly k tomu, že jsem sobotní večer strávil v Čelákovicích při setkání učitelů.

V pondělí manželka dokulhala domů ze cvičení, kde si zranila prst a požádala mne, abych v úterý ráno vyvenčil psa. S ohledem ke zvířeti jsem si zvolil, že nebudu vstávat tak brzy a pojedu ráno do Prahy poněkud později. K cestě jsem zvolil courák, který v Brandýse místo směrem na dálnici zahnul na starou silnici, pak se přes Jenštejn a Radonice vrátil směrem k dálnici, jenže ta byla plná a tak to vzal přes Horní Počernice kolem tamní průmyslové (skladové) zóny. A tam už jsme jen popojížděli.

Nic se nedalo dělat, na metro Černý Most jsem se dostal skoro o půlhodinku později a také tak do práce, než jsem plánoval. Ve středu jsem vypomohl ráno se psem též, ale rozhodl se, že zvolím klidnější cestu oklikou s vyhnutím se dálnici i metru.

Plánoval jsem jet autobusem na vlak do Lysé n. Labem a odtud vlakem až na Masaryčku. Nakonec ta cesta trvá stejně dlouho jako courákem přes Brandýs. Jen jsme to se psem stihli dříve a já došel na zastávku přesně v době, kdy tam najel autobus do Milovic a Nymburka. A já si uvědomil, že za stejné peníze můžu jet i tímhle autobusem, jen do vlaku nastoupím už v Milovicích a ne až v Lysé. Vyhnu se tak čekání na autobus doma a na vlak v Lysé.

Vystoupím z autobusu, přijíždí vlak, který za chviličku jede přímo do Prahy. A najednou uvidím známou, bývalou kolegyni ze školy, kde jsem učil. Následuji ji a drze si přisednu. Tak příjemně kecáme, a když se (kupodivu?) ona žena dostane někde u Počernic ke slovu, sdělí mi, že v sobotu mají sraz v pizzerii v Čelákovicích ti, co už na gymplu neučí.

Vyhodnotím to jako zajímavou informaci, a protože bych ty lidi rád viděl, řeknu, že zvážím své možnosti a možná přijdu. Domluvím se s manželkou, zjistím, zda tam pojedu autem jako řidič a budu abstinovat, nebo se někdo obětuje a hodí mne do Lysé na vlak a pak v Lysé vyzvedne.  Mám štěstí, syn je doma a nemá s tím problém.

Takže si k pizze mohu dát i vínko. Objevím se na místě tak minutku před hodinou „H“, ale nikdo známý tu nesedí. Tak se u baru zeptám, jestli tu mají objednanou večeři učitelé. Servírka mne ujistí, že jo a ukáže na stůl. Objednávám si víno a dívám se do jídelního lístku a tu již přicházejí první známí.

Jsem překvapením večera, protože o mne ví jen Eva, která přijde až jako poslední. Setkání organizují jazykáři a tak já jako chemikář a kolegyně matematička jsme jediní zástupci přírodních věd.

Tak jsem si vyslechl něco ze školních lavic a přidal něco ze svého života. Pohovořil jsem o rodině, o chatě, o tom, jak jsem se rozhodl změnit práci a proč končím s kariérou státního úředníka v Praze. Proč už nestojím o „ty jistoty“ a proč mi přestala vyhovovat role „parazita“.

Závěrem jsme si popřáli k Vánocům a do nového roku. Náhodou, takovéto náhody, co vedou k příjemným setkáním, mám rád. A příště už mne prý pozvou, když jsem se takhle vnutil.