Star Havel, epizoda 2: Kavárna útočí

První letošní Havlův vrchol (osmdesátku) máme dávno za sebou, a že to opravdu byl „vrchol“ (ne)vkusu, psát nemusím. Na vrchol vedlo několik cest. Každý si vybral tu svou.

Někdo šel tou cestou umetenou, suchou a nudnou, jiný se brodil blátem, často uvízl a nadával. Pak tu byli tací, co si vyšlapali vlastní cestičku. Občas klopýtli, občas šlápli do louže, ale té cesty si užívali, protože pro ně byla zajímavá, jinak by se na ni asi nevydali.

Máme tu listopad, kdy už nás (chválabohu již 26 let) nečeká příběh Lenina střílejícího z Aurory, ale náš vlastní listopadový příběh, vlastně dva příběhy. Ten starší, spojený se jménem Jana Opletala, je smutný, ten mladší je radostný, spojený s Václavem Havlem (a mnoha dalšími lidmi, zejména studenty) a také jednou dámou, na kterou jsme již zapomněli, protože nám ji už nepřipomíná ani papírová padesátikoruna. Nebyla to právě Anežka Česká, tenkrát svatořečená, která tady rozsvítila ten plamínek, jenž se později rozhořel? A byl vidět v očích milionů lidí a pak postupně zhasínal. Ale jistě neuhasl zcela. V mnoha srdcích ještě doutná a tak je naděje, že se jednou zase rozhoří.

Než přijde na mediální přetřes vzpomínání na náš 17. listopad, zastíní ho velká hra za Velkou louží. Co řeknou dolary na Donalda a Hillary? Než budeme u nás slavit, budeme znát výsledek. Už se těším na ty komentáře, jak je americký lid chytrý či hloupý. A určitě bude zajímavé sledovat, jak budou reagovat ti, jimž se nebude vítěz hodit „do krámu“.   

Pojďme k nám. Na pražskou šunku to nebude mít žádný vliv. Pražské pivovary a vinárny asi též zůstanou v klidu. Ale pražská kavárna může mít osypky (když se nesplní její přání).

Názvem jsem provokativně parodoval Hvězdné války (Star wars), právě proto, že si přeji „zakopání válečné sekyry“ a „vykouření dýmky míru“. Což vyžaduje nejen korektnost (tu lidskou, ne politickou), ale hlavně velkorysost, neútočení a respekt.

Z tábora „pravdy a lásky“ nesmí vanout „lež a nenávist“, pohrdání a ponižování. Ale pochopení a odpuštění. Možná jen pro svou zaslepenost (či hloupost nebo pro prachy?) nevidíte, že tam, kde zrovna stavíte most, byste měli postavit spíš zeď a tam, kde stavíte zeď, by se měl stavět most. Jak řekl Cyril Höschl, co se týče uprchlíků, je to jen otázka množství, kdy se přestaneme dělit na „sluníčkáře“ a „xenofoby“, ale na „zaslepené“ a „prozíravé“. Takže zeď (obrazně) je na místě s (otevřenou) brankou pro ty potřebné.

A stavět „zeď“ proti vlastním lidem? To je už naprosto neprozíravé, tam by se měl právě stavět most, most porozumění. Protože trpělivost domácích nelze napínat do nekonečna, a když pohár trpělivosti přeteče, dějí se věci, které lze stěží zastavit. Desítky let jsme sice nebojovali (až na čestné výjimky), ale stále nám v žilách koluje krev „božích bojovníků“ a není těžké si na to vzpomenout, když do sousedství přichází „jiní boží bojovníci“ v množství větším, než malém.

Copak Dalajláma opětuje „útoky“? Právě naopak a tím paradoxně posiluje. Ti, co se z něho mohou vzteknout, mu tu energii dávají. Stejně jako „kavárníci“, kteří se mohou vzteknout z prezidenta Zemana, ho posilují. Milovat přítele je jednoduché, milovat nepřítele je výzva. Chodí-li někdo s tibetskou vlajkou, mohl by znát aspoň tohle Dalajlámovo moudro: „jsou to právě naši nepřátelé, kdo jsou nám výzvou, abychom v sobě rozvíjeli toleranci, trpělivost a soucítění“.

Milá „pražská kavárničko“, co kdybyste tímto vyměnili kroměřížskou výzvu za Dalajlámovu? Možná by se všem ulevilo a žádní „noví bojovníci“ by u nás už nemuseli vstávat.