Sokolové a skauti v současném Česku

Bývaly doby, kdy sokolové a skauti v první Československé republice byly významnými organizacemi s vysokým počtem členstva. Být sokolem či skautem znamenalo určitou prestiž.  

Automaticky se předpokládaly vlastnosti jako čestnost, poctivost, spolehlivost, zdatnost, kamarádství a vlastenectví.

V roce 2012 jsme oslavili 150 let od založení Sokola a 100 let od založení Skauta (Junáka). Obě organizace přežily až do dnešních dní. Obě byly násilně rušeny a likvidovány fašistickým a komunistickým režimem. Totalitním režimům prostě nevyhovovaly početné skupiny svobodomyslných, statečných, vlasti a národu oddaných lidí s vysokým morálním kreditem. Němci se s tím nepárali a silou zlikvidovali vedení (zatýkání a popravy), komunisté pronikli dovnitř a organizace postupně rozložili.

Přesto se podařilo obě organizace na začátku 90. let minulého století obnovit a nastartovat jejich činnost v nové svobodné společnosti. Sokol a skaut tvoří jen lidé, současná doba a stav společnosti je samozřejmě ovlivňuje. Svůj vliv prosazuje i stát, zejména kvůli novému občanskému zákoníku se měnily stanovy, organizace se registrovaly jako spolky. Je v tom trochu chaos, který může (ale také nemusí) nějaká vychytralá skupina využít pro svůj prospěch. I takové věci se staly, vzpomeňme na Hušákovu Sazku: hojnost peněz pro sport a tělovýchovu a vysoké držhubné pro členy představenstva a dozorčí rady. Teď peníze nejsou a pomalu se tříbí charaktery. Čas ukáže, kdo je kdo.  

Skauti asi více řeší i zpřísňující se hygienické předpisy, strachy úzkostných rodičů, přesto přese všechno znovu a znovu staví své stanové tábory a nabízí zážitky svým dětským členům.

Jsem členem Sokola, dokonce starostou místní jednoty, naše dospělé děti jsou aktivní ve skautu. Proto se většina článku více týká Sokola. Žijeme (nejen v Sokole a Skautu) samozřejmě přítomností, avšak z minulosti a moudrosti našich předků se můžeme poučit.

Pohyb, pobyt v přírodě, ale hlavně lidské společenství a kamarádství, to je základ sokolského a skautského hnutí. Patří sem i láska k vlasti, k českému jazyku, který nás spojuje, k tradici a národním dějinám.

Jako sokolové se oháníme sokolskou myšlenkou, kterou možná ani neumíme definovat. Ale ona je ukryta v několika heslech.

„Ve zdravém těle, zdravý duch“, známé heslo, které platí i obráceně. Když cvičíme, hrajeme divadlo, tančíme, sportujeme, jedeme na kole, děláme to pro naše tělo (zdraví), ale i pro naši duši, protože to děláme pro radost a tu radost sdílíme s dalšími lidmi. Dáváme do naší činnosti srdce, lásku. A to nás má spojovat.

„Tužme se“ – trochu archaické slovo, jeho význam (myslím si) dnes spočívá v tomto: buďme odolní, odvážní, silní, sebevědomí, nebojme se.

„Ni zisk ni slávu“: to je přeci o naší nezištné dobrovolné práci, o tom přinášet radost nejen sobě, ale i ostatním. Snažíme se vše dělat s amatérským zaujetím, nejlépe jak umíme, i s chybami. Ale je na tom vidět naše srdce, není to profesionální chlad.

Uvědomme si, že sokol žije dole (ve městech a vesnicích), v jednotách a na lidech z jednot záleží, jaká ta jednota bude. Bude-li mít upřímnou sokolskou náplň (sokolovnu s duší, s geniem loci), nebo bude jen fasádou pro sport a cvičení a IČem pro nataženou ruku na peníze. A doba, kdy se peněz nedostává, pročišťuje vzduch.

Chce to přistupovat k „sokolskému“ a „skautskému“ životu s láskou, radostí, důvěrou a pokorou. Nezapomínat na odkaz našich předků, ale činnost přizpůsobit době, v níž žijeme. Těch víc jak 150 let tradice Sokola a 100 let Junáka zavazuje. Záleží to hlavně na nás, ale trochu i na vás.