Sněží, sněží, mráz kolem běží…

Vzpomněl jsem si na tuhle říkanku, která zazněla na nějaké předvánoční besídce ve školce, kdysi dávno, když dcera ještě chodila do školky a spolu s ostatními se předváděla v roztomilém pásmu rodičům. 

Křupal mi pod nohami zmrzlý sníh, když jsem se ubíral na ranní autobus, který mne odveze do Prahy. Jak romantické. Zde v centru narazím už na tu „břečkovitou černotu“, která už vůbec romantická není. Až přijedu skoro za tmy domů, budou tam ještě zbytky křupavého bílého sněhu, kterého si aspoň ve tmě užiju na procházce se psem? Nebo se budeme brodit roztékající a černající břečkou?

Uvidíme, třeba zase budou padat vločky, nebo bude pršet či bude jasná obloha a mráz, který ještě tu sněhovou peřinu nějaký čas udrží?

Tak vám to prozradím, odešel jsem dřív, abych si doma stihl užít ještě malilinkatou chvilku světla. Dopadlo to takhle: ve městě posolené silnice a chodníky, hlavní průtahy zčernalé, jinak taková směs béžovo šedé břečky s bílým sněhem. Jakmile jsme se psem vstoupili do přírody: všude krásně bílo. Ještěže to máme tak blízko a ještěže jsem přijel dřív a prožil si tu „bílou“ půlhodinku s bílým sněhem pode mnou a bílošedou oblohou nade mnou. Být ta obloha modrá, prožil bych si krásné „modré pondělí“. Rozhodně to bylo příjemnější, než se štrachat za tmy z Prahy.

Už máme za sebou Tři krále a jsme o krok dále. Krůček od tmy, kousíček blíž světlu. Den se prodlužuje, přibývá slunečního svitu. V zimě se probouzí jaro. Můžeme si užít zimní radovánky. Možná se poštěstí a částečně si je užiju doma. Nebo se vypravím do hor a aspoň na pár dní si nandám na nohy lyže. Uvidím, snad nám to vyjde, ještě je více jak dva měsíce čas. Týdenní pobyt plánovaný nemáme, tak se snažíme aspoň párkrát vyjet.

Přiznávám, lyžař jsem sice sváteční, ale v sezoně si vůbec nezalyžovat, to by se mi fakt nelíbilo. A letos to vypadá, že sníh nebude jen ten technický na sjezdovce, ale nádherně zasněžené budou celé hory. Tak snad se mi letos podaří užít si hory, lyže a sníh, dát si ten grog pro radost.

Loni mi to nevyšlo, vyjel jsem z nížiny za krásného počasí, ovšem na horách pršelo. Promočení jsme si dali čaj a párek a pospíchali domů. A pak to ještě chvíli trvalo, ale nakonec přišlo jaro. Na něj se těším už teď a vím, že se přese všechno pomalu, ale jistě blíží.

Tuhle přirozenou jistotu mám rád. Lidské jistoty jsou nejisté a pominou, zvláště ty nepřirozené. Příroda jistě zvítězí, i když zdánlivě dostává na frak. Už je čas přimknout se k budoucímu vítězi. Tak s přírodou přestaňme bojovat, spolupracujme s ní a radujme se z ní. Ono to asi jinak fakt nepůjde.

Tedy půjde to i jinak. Je tu možnost, že se Příroda zbaví toho „nejodpornějšího parazita“ na planetě, jehož latinský název zní: „homo sapiens sapiens“.