Smějí se dnes jen blázni?

Pak bláznem jsem, chci se smát a nebrat se vážně. Nebrat vážně věci, které se tváří vážně, aby později vám byly k smíchu, právě pro tu jejich vážnost.

Situace je ale přece vážná, a tak bychom k ní měli vážně přistupovat. A rozhodně ji nezlehčovat. Vážně si nemůžu dojít na pivo bez prokázání se testem? Nebo jiným papírem o očkování či prodělání nemoci?

Jak dokážu, že jsem zdráv? Jsem jako zdravý sprostý podezřelý? Dřív byl zdravý ten, kdo nebyl nemocný, kdo se cítil fajn na těle a na duši. Ten, kdo se smál, radoval ze života.

To, že jsi zdravý, neznamená, že nejsi infekční, nakažlivý. Co s tím? Pomůže prý očkování. A ejhle, to, že jsi očkovaný, nejen, že neznamená, že to nemůžeš chytit znovu, ale že i jako očkovaný můžeš být infekční, a ještě nemusíš získat tolik protilátek, jako kdybys nemoc prodělal. Nepřipadá vám to taky k smíchu?

Takže zdravý člověk je vinen tím, že je zdravý. To je vážně k smíchu. Vyvinit se může očkováním, nebo testováním. Aby si mohl zajít na pivo. Nebo i na koupaliště? U nás otevřeli nové, moderní, takový malý aquapark. Ještě jsem tam nebyl a ani mne to neláká.

Neumím se prokázat jako „vyvolený“ a zajišťovat si test (mimo práci) je u nás docela složité. Musíte se objednat předem a vzít si volno v práci nebo zajet otestovat se do okresního města. Navíc dávám přednost přírodním koupalištím (ty blízké jsem i vyzkoušel).  Také už chodím do chladné řeky Jizery. Řece je to jedno, jí se prokazovat ničím nemusíte. Máte radost, když tam vlezete a kousek si zaplavete. Pak se i smějete, nebo to jen drkotají zuby?

Naučil jsem se zacházet se smíchem a mám rád situační humor. Ten buď přijde, nebo nepřijde. A když přijde, situaci rozjasní, pokud se účastníci dokáží smát a neberou se vážně. Příp. situaci ukončí, neb ten bez smyslu pro humor uraženě odchází.

Proč ještě nejsem očkovaný? Proč se nechci dát očkovat? To jsou vážně míněné otázky, které občas dostávám. Co na to říct? Obvykle říkám „protože necítím potřebu se nechat očkovat“. A pak jsem jednou použil tuto odpověď „Protože někdo musí přežít, aby potvrdil konspirační teorii, že všichni očkovaní umřou“, kterou jsem doprovodil smíchem. „Blbče!“, bylo mi odpovězeno a téma bylo opuštěno.

Dalším tématem hovoru bývá otázka: „ty si to nečetl na facebooku?“ Načež odpovídám: „já tam nechodím, občas referuje manželka a občas si i něčeho všimnu, ale vzhledem k tomu, že tam trávím tak několik minut ročně, toho moc není“.

Nemám touhu se zviditelňovat na facebooku. Ani ho neumím moc ovládat. Ale začal jsem mu říkat „fakebook“ (ono stejně se většinově v angličtině čte „c“ jako „k“ akorát, pokud následuje „e“ či „i“ pak jako „s“).

Fakebook (česky „fejkbúk“) mi připadá takový příhodnější a korektnější, kde jinde se tak vehementně bojuje proti fejkům než na fejsu? Proč to nepřiznat i změnou názvu, nebo třeba si zaregistrovat novou sociální síť „fakebook“, pokud by se z původní platformy lidé hromadně odhlašovali, nebo ho ničily uvalené daně.

Zaplatí mi za tento nápad pan Zuckerberg? Spíš se mi vysměje, nehledě na to, že mne asi ani nevypátrá, jsem totiž hluboko pod jeho rozlišovací schopností. Navíc na tom fejsu (když už tam náhodou zabloudím) jsem opravdu pasivní, a tak jsem tím, kdo „banuje“, já.

Odpovídat na otázku „co se vám tak honí hlavou?“ „To si snad ani nepřejte vědět, milý pane“ mi nepřijde už ani vtipné a už vůbec ne účelné.

A tak to, co se mi opravdu honí hlavou, napíšu sem. Asi to k popukání moc nebylo. To nevadí, každý den není úterý. Ale dneska (8.6.2021) vlastně je a taky je Medard. Ale vypadá to, že se vykapal už dřív, ale třeba se nám jen směje.

To nakonec můžeme i my. Smát se. A to je dobře, protože s úsměvem jde všechno líp.