Slušní proti slušným?

Nebo také různí neslušní, poslušní či neposlušní. Říká se, že většina lidí je slušných. Také se předpokládá, že mlčící většina jsou ti slušní.

Do jisté míry platí i to, že se za slušného (a dobrého) člověka, považuje téměř každý. Kde se tedy bere to zlo, když je téměř každý dobrý, slušný?

To není ani trochu logické a tak v tom máme zase zmatek. Jako ostatně ve všem, neboť lidé jsou asi nejvíc zmatení zmatkaři v celé Přírodě. Možná je to tím intelektem, nebyl nám ho náhodou čert dlužen?

Je oznamovatel slušným člověkem nebo sprostým udavačem? Samozřejmě, když jde o násilí, loupeže a někdo je svědkem, přihlásí se a oznámí, je to v pořádku. Takový slušný člověk chce pomoci spravedlnosti. Když „slušný“ člověk ze závisti či nenávisti oznámí sousedovo z jeho pohledu „divné“ chování či názor, už to mnozí za „slušnost“ považovat nebudou.

Ono to může být relativní. Co třeba to EET? Je neslušný člověk, který si vezme účtenku a dokonce hraje účtenkovou loterii, nebo ten, kdo si ji převzít odmítá? Je to přece naše svobodná volba a naše rozhodnutí. Vzít či nevzít, hrát či nehrát? 

Co takhle vidět jako slušné oba dva. Ten první je slušný poslušný, protože poslušně plní doporučení Ministerstva financí, ten druhý je slušný neposlušný, protože takové nesmyslné doporučení (spíše celý projekt EET) odmítá a takto vyjadřuje svůj postoj.

Otevřená srdce mohou spojit i protichůdné názory. Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale můžeme se vzájemně respektovat. Necháte-li spolu „mluvit“ svá srdce, což se děje upřímným pohledem do očí a nijak nezamýšlenou a neovládanou neverbální komunikací, pak se mohou vzájemně chápat a respektovat i takoví dva, co jeden z nich „nadržuje“ Kalouskovi a druhý Babišovi či dokonce Okamurovi.

Nakonec jde zpravidla jen o to, že jednomu na tom Kalouskovi (Babišovi či Okamurovi) vadí víc nebo míň věcí než tomu druhému a oba dokáží i na tom „soupeřově oblíbenci“ najít i něco dobrého. Myslím tím samozřejmě ty obyčejné, slušné lidi (nefanatiky), co se dokáží v pohodě dohodnout i přes rozdílnost názorů. Srdce spojuje, rozum umí rozdělit, potřebuje k tomu však nějakou negativní emoci, obvykle vztek nebo strach. Pak se rozum někam schová a o slovo se přihlásí závist a nenávist (a úřaduje zlo).

Je logické (a zdravý selský rozum to ví), že spokojený pražský intelektuál bude asi vyznávat jiné hodnoty a žít jiným stylem než traktorista z podhorské vesnice. Každý z nich si žije svou realitu, své radosti a starosti. Každý má takovou tu „bublinu“ svých přátel a pravděpodobně vzhledem ke svému intelektu a svým zkušenostem bude mít každý i jiné volební preference.

Traktorista bude nejspíš osobně znát svého starostu, který mu třeba pomůže s řešením jeho problémů. To intelektuál v Praze starostu své místní části znát osobně nejspíš nebude, možná, že ani nebude vědět, kdo to je. Příp. ho bude znát jen z médií.

Tito dva se mohou setkat spíš v záležitostech svého srdce. Třeba při sportu, jako motorkáři, filatelisté, apod. Nebo i v nějakém spolku či skupině, která má nějaký společný zájem.

Co tedy brání těm všem slušným, aby spolu nebojovali, ale spojili se? Třeba jako národ, který si rozumí, protože mluví stejnou řečí, který žije na určitém území, má nějakou historii, kulturní zvyky a tradice. A patří hlavně sobě.

Co je tedy naším minimálním společným zájmem? Asi přežít. Žít v míru se svými sousedy, umět se o sebe postarat, umět se i ozvat (obhájit se) v rámci společenství, přinášet inspiraci a navázat tak na předky, kteří to v mnohých oblastech dokázali, namátkou J. A. Komenský, T. Baťa, K. Čapek, TGM.