Sliby, chyby?

Slibuji. Slůvko, které zavazuje. Ovšem jak koho. Sliby jsou různé a platí též „slibem neurazíš“, hojně využívané politiky ve volbách. Nesplnění (volebního) slibu jde vždy nějak vyargumentovat.

Prostě se změnily podmínky, nemáme tu sílu to prosadit, brání tomu koaliční partner, atd. Někteří slibují věrnost České republice, jejím zákonům, právnímu řádu. Paradoxní je to zejména u těch, kteří ten právní řád tvoří a schvalují nové zákony.

Slibují poslanci, senátoři, soudci, slibují státní zaměstnanci, vojáci, policisté, hasiči, slibují absolventi škol. Všichni ale slibují na svou čest a svědomí, a ne, že budou čestní, svědomití, poctiví a spravedliví. Že nebudou pokrytci, lháři a podvodníci. A není právě v tom ta chyba? Na co slibují ti, co čest a svědomí nemají? Ti hned mají po ruce „právní“ argument k ospravedlnění. Já to sice slíbil, ale to nemůže platit, vždyť přece víte, že žádnou čest ani svědomí nemám.

A pak jsou tu ti druzí, jejichž čest a svědomí jim nedovolí slib splnit, protože je v naprostém rozporu s jejich ctí a svědomím.

Ach jo. Jak z toho ven? Kdepak, člověče, umělecká skupina kominíků s červenými trenkami ti neporadí. Zkrátka si slib, že budeš čestný a poctivý hlavně k sobě. Že když nebudeš moct slib splnit, tak to řekneš na rovinu a přijmeš důsledky.

Tak slibuji, vyšlo nedávno z mých úst a stal jsem se „služebníkem“ státu. Toho státu, který tak miluji, protože je mým domovem (zde jde o stát ve smyslu země, území a lidi zde žijící). A také toho státu (ve smyslu byrokratického aparátu), který zrovna v lásce nemám. A kterému by prospělo: „méně je někdy více“.