Skončili jsme jasná zpráva

Zpívá Petr Janda s Olympikem. Kdo si tuhle písničku spolu s ním zazpívá? Nejspíš ti, na něž se po volbách nedostane křeslo ve Sněmovně.

Nebudou to jen kandidáti případně neúspěšné (dříve parlamentní) strany, která nepokoří laťku, ale i jednotlivci z úspěšných stran, kteří sice opět kandidují, ale tentokrát se nedostanou.

Říká se, že něco končí, něco jiného začíná. Jak jde člověk životem, zažívá konce i začátky. Každý. Každému skončí dětství, mládí, nakonec i život. Někdo končí a začíná partnerské vztahy, jiný třeba často mění práci.

Dá se skončit s kamarádstvím, člověka přestane bavit nějaké hobby a nahradí ho jiným. Končí roky a začínají nové, končí roční období a pravidelně se střídají.

Jednou skončí i blázinec kolem covidu. Covid přispěl ke koncům i novým začátkům. Někdo přibral, ještě více zlenivěl, ještě více podléhal strachu, jiný zhubl, zastavil se, přemýšlel o životě, změnil priority, uspořádal si své vztahy. Rozhodl se, že chce třeba skončit s dosavadní prací, nebo kvůli podmínkám v době pandemie o ni přišel a musel se k tomu nějak postavit.

Zdá se, že se vše hroutí a upadá do chaosu. Nenasedli jsme náhodou na tobogán? Ale i ta jízda na tobogánu jednou skončí. A dá se tomu sešupu na tobogánu vyhnout?

Existuje něco, co se dnes nezdražuje? Je inflace ještě jednociferná, tj. počítá se v jednotkách procent, nebo už ne? Změní něco volby?

Zastaví něco tu šílenou rychlost proměny post-covidové společnosti? Že končíme s neomezeným růstem HDP (a ještě na nesplatitelný dluh) je asi taky jasná zpráva.

Že zaměstnání ve Škodě auto bylo zárukou jistoty a bezpečí, na to asi budeme jen vzpomínat. Nebo to tak zůstane? Pár let? Na věky věků?

Že se společnost transformuje, prochází nějakou metamorfózou, je už asi jasná zpráva pro mnoho lidí. Stane se z „housenky“ krásný motýl, nebo ošklivá můra?

Začalo oddělování světů? Budou „svět lásky“ a „svět strachu“ žít pospolu jako dosud, nebo nějak vedle sebe?

To jde mimo mou představivost. Ovšem na tom jsme většina podobně. Dovedl si před pár lety kdokoliv z nás představit to, co dnes prožíváme jako kolektivní realitu? Např. nošení respirátoru, který původně chránil zejména před prachem, covid-pasy?

Jsme tvůrci své reality, kterou si tvoříme tím, čemu věnujeme svoji pozornost a energii, ale to je jen část reality. To je naše prožívání, které může být optimistické, ale i pesimistické až depresivní.

Nejsme tu jen jako jedinci, jsme součástí celku (lidstva) a to má také svoji kolektivní realitu, která nás zpětně ovlivňuje. Náš příspěvek k tvorbě kolektivní reality má také svůj vliv. A vůbec nemusí být bezvýznamný, také nemusí být výsledek jen dobrý, ikdyž to myslíme dobře.

Známe přece tu „cestu do pekel“, nebo naopak všechno zlé je pro něco dobré. Kolikrát stačí se na věc podívat z jiného úhlu pohledu a můžeme svůj názor změnit. Zkrátka to vzít za jiný konec, nebo začít znovu a tentokrát jinak.

Jak se změníme jednotlivě my, změní se i celek. Proč dělat věci složitě, když to může jít i jedno-duše. Ve většině bytových domů visí „domovní řád“, který složitě popisuje povinnosti a práva. Kdo ho z bydlících v domě četl? A kdo zná vše, o čem pojednává?

Nestačilo by, kdyby v domě bylo jako připomínka napsáno: „chovejme se k sobě navzájem lidsky, tj. nedělejme druhým to, co nechceme, aby dělali nám“. Nefungovalo by to líp, než povinnosti a práva sepsané do řádu a pravidel?

Člověk by pak neplnil povinnosti, ani nevyžadoval práva, ale přijal by za své chování zodpovědnost. A to je dle mého vyšší úroveň, než poslouchat a plnit příkazy.

Je to úroveň převzetí zodpovědnosti za svůj život, své zdraví a svá rozhodnutí. I ta mohou být chybná. A z chyby (pokud není fatální) je možné se poučit a příště to udělat jinak.