Skleníkové děti

Pěstovali byste své děti ve skleníku? Určitě ne, přesto obrazně řečeno mnoho rodičů takový „skleník“ svým dětem vytváří. Pod vlivem rozumu, strachu, příruček a odborných či "babských" rad.

Nemám nic proti alternativě, dokonce ani proti tzv. „nevýchově“ (tam hraje roli vzájemný respekt, partnerský vztah rodič-dítě, svoboda a odpovědnost, dítě se učí od rodičů, ale zároveň je jim učitelem). Jsem velkým zastáncem přirozenosti. Na otázku „jak jste vychovali své děti?“ mohu odpovědět „asi dobře“. Dokáží se s námi jako mladí dospělí bavit, dokáží nás mile překvapit. Žijí si však po svém.

„Jak jste to dokázali?“ Na to odpovědět neumím, resp. mohu jen říct, co a jak jsme dělali. Hráli si s nimi, četli a vyprávěli pohádky, vytvořili domov, který nebyl „zlatou klecí“, kde nebylo vždy perfektně uklizeno, ale sídlila v něm láska, otevřenost a důvěra. Dětem jsme dali určitý prostor pro jejich seberealizaci, avšak určili jsme jim i hranice. Měly svůj díl svobody a nezávislosti, tj. poskytli jsme jim důvěru, ale oplátkou po nich chtěli odpovědnost. Nechali je získávat vlastní zkušenosti (tzv. „nabít si hubu“) a nekoupili jsme jim vše, co si zamanuly.

Když nepomohla domluva, někdy přišlo na řadu i plácnutí přes zadek. Ne vždy jsme se shodli, co maminka zakázala, tatínek povolil, či naopak. Ale tím se člověk učí, jak děti, tak rodiče.

Narazil jsem i na rozhovor se známým psychiatrem Cyrilem Höschlem, který (spolu)vychoval tři děti. Sám říkal, že by si netroufl nikomu radit, jak vychovávat děti. Každé je jiné, má jiné potřeby, jinak vnímá svět. Nelze uplatnit stejný přístup pro všechny.

V přírodě zvířecí matky vědí, co mají dělat, co jejich mládě vyžaduje. Lidské maminky to také věděly, ale nějak to zapomněly. Maminky se dnes bojí vychovávat své děti intuitivně, zkrátka vycítit, co dítě chce, co potřebuje. Vzdělávají se a aplikují rady odborníků a máme tu „kult dítěte“, z dítěte musí vyrůst osobnost a my (dokonalé vzdělané matky) ji z něj „vytesáme“, ať se mu to líbí, či ne.

Na základě maminčiných představ má z dítěte vyrůst sebevědomý, samostatný, cílevědomý a odpovědný mladý člověk. A místo něho tu je nesamostatný, rozmazlený a líný fracek, který se mamince ke stáru za tu péči „odvděčí“. Kde udělaly soudružky maminky chybu?

Pokud si maminky „pěstují děti ve skleníku“, zametají jim cestičku, všude je doprovází, mají je pod neustálou kontrolou, mají o ně takový strach, že jim nedovolí samostatný (nehlídaný) pohyb, rozmazlují je, nechají tak „osobnost“ dítěte vyrůst až „do nebes“. Ovšem místo ráje nastává spíš peklo.

Některým dětem je ve „skleníku“ tak dobře, že z něho nechtějí vylézt, některé děti naopak, když vyrostou, tak se snaží ze „skleníku“ co nejdřív utéct, protože další pobyt je pro ně nesnesitelný.

Než vychovávat děti dle Příručky jediné správné (moderní a pokrokové) metody výchovy, je lepší tápat, dělat i chyby, a děti milovat a respektovat. Lásku děti vycítí a později ocení. Takový je přirozený běh věcí.

Naopak pěstování kultu dítěte a politické korektnosti jsou sice záležitosti módní (pokrokové?), ale v každém případě nepřirozené.