Šel zahradník do zahrady ...

... s motykou, vykopal tam rozmarýnu velikou, ... zpívá se v dětské písničce. Asi by mě neudivilo, kdyby dnešní malé děti nevěděly, co je rozmarýna, ale že neznají ani motyku?

Je to poznatek ze školky. Na malém městě, kde je poměrně dost zahrádkářských kolonií, ale i zahrad u rodinných domů, je to s podivem. Také na sídlišti se lze s nějakou motyčkou v ruce čiperné babičky, která se stará o nějaké ty záhonky s kytičkami, setkat.

Asi ne všechny děti mají možnost se s motykou v ruce prarodičů či rodičů seznámit. Věřím, že některé ji (narozdíl od mobilu či tabletu) ani nedržely v ruce. Je motyka v dnešní době přežitek?

Naučili jsme se několika kliknutími na mobilu téměř vše získat, koupit, i vědět. Stačí tak málo, jen mít chytrý mobil, aplikaci a vím, znám, možná i umím, nebo si myslím, že umím. Ale potřebuji mobil, signál, síť. Bez toho jsem ztracen.

My starší většinou ne, orientuji se i v papírové mapě, umím najít spoje i v jízdním řádu vyvěšeném na zastávce autobusu, nebo na vlakovém nádraží. Připadá mi, že dnešním dětem a mladým unikají souvislosti, chybí možnost namáhat mozek, přemýšlet. Přitom se dnes oháníme kreativitou, tedy tvůrčí činností a také týmovou prací.

Máme na to kdejaké školitele, školení, vytváříme powerpointové prezentace, pořádáme teambuildingy. I dnešní děti jsou hravé, ale kolikrát mají úzkostné rodiče (nesmí třeba lézt na strom, jít samo na hřiště, musí být dostupné na mobilu, apod.), příp. rodiče nevšímavé, ať už je důvod jakýkoliv (pracovní vytíženost, ale může jít i o lenost, nezájem) nebo rodiče přehnaně ambiciózní a autoritativní.

Obecně se dá říci, že se doba převrátila („na hlavu“): zatímco dnešní rodiče mají problém dostat děti ven, naši rodiče měli problém dostat nás z venku domů. Užívali jsme si dětství v době „temna“. Děda mě naučil sekat srpem, štípat dříví. Na jeho zahrádce (v zahrádkářské kolonii) jsem si trhal jahody přímo do pusy, někdy jsem je zapomněl i omýt, jakou jsem měl na ně chuť. Jak se mi takto získaná imunita dnes hodí.

Jablka nestačila ani dozrát a už jsem je ochutnával. Měl jsem na zahrádce pískoviště a taky kamarády, scházeli jsme se na „náměstíčku“ pod moruší. Blízko byl rybník Peklo, tam jsme se chodili koupat a plavat. Byl jsem dobrý plavec a naši se nebáli mne tam pustit samotného (asi už od 10, možná 11 let). Dědovi jsem tam pomáhal a k té zemi (hlíně) jsem si našel vztah. S motykou si rozumím i nyní, v době svého „mladého stáří“.

Snažili jsme se něco podobného nabídnout i našim dětem, hrály si na pískovišti na jiné (naši) zahrádce, mohly se tam ládovat jahodami, rybízem. Pak jsme museli zahrádku opustit, ale brzy jsme koupili jinou, kterou máme dosud.

Velké děti tam pracovat nechodí, zkrátka je to nezaujalo, věnují se jiným činnostem. Ale občas si tam zajdou „zagrilovat“.

Možná ze zahrádky či spíše chaty budou mít radost jejich děti, tedy jestli se toho prarodičovství dožijeme a v jakém věku a jaké kondici.

Pokud budeme mít vnoučata a budeme v obstojné kondici, s motykou je určitě seznámíme. Aspoň budou vědět, o čem v té školce zpívají.     

PS: dovolil jsem si něco z jiného soudku v tomto smutném dni, o kterém tu píše spousta lidí. Jen tu využiji prostor: Mistře Karle, díky, že jste byl.